Uvědomuju si, jak tento semestr strašně letí. Jsem teď konečně spokojená a vyrovnaná. Mám příjemný režim a rytmus. Mám čas na sebe i na kamarády i na neočekávaná setkání a nemusím stresovat a spěchat. Když někoho potkám, mám čas se s ním zastavit a povykládat pět minut o blbinách. Je mi hezky. Mám krásnej pokoj, mám čas si jít zaběhat, v úterý a pátek studuju, a zbytek týdne chodím do školy a rozvíjím hezky přátelství. Mám z toho velkou radost, protože většinou patřím spíš mezi ty zběsilé nezorganizované poletuchy, které stihnout tisíc věcí, ale v závěru vlastně... nic kloudného. Tady mám báješný pocit, že odvádím dobrou práci a že to má nějaký smysl. A hlavně mě to nevyčerpává k smrti. Člověk tenhle stav a pocit musí hýčkat, protože to je ten nejlepší motor a cesta k nějaká sebrealizaci.
Jenže ejhle, blíží se Visa exams. To znamená, že půlka semestru je pryč!! rozhodla jsem se teda začít uskutečňovat cestovací plány! Měla jsem obrovskou chuť vyrazit minulej týden, to sice nevyšlo, nicméně musím jednat. A tak jsem si vymyslela plán a rozhodla se, že pojedu od tohoto pondělka. Odučím si své hodiny v jazykovce, skočím na Canbolata abychom probrali nějaké Balkánské záležitosti :) a pak hurá. Původně byl můj plán docela jednoduchý. Chtěla jsem vyrazit do Kütahye, do Afyonkarahisaru, pak do Konye. Vypadalo to jednoduše a ne moc daleko. Plánovala jsem to jako spíš takové zahřívací kolo a test, jestli si to cestování tady v Turecku můžu dát sama. Registrovala jsem se na Couch surfing a strávila nějaký čas hledáním lidí, co bych u nich mohla strávit noc na různých místech. Problém byl trochu s tim, že jsem chtěla vyrazit rychle, a tak nebyl moc čas, aby mi lidi stihli odpovědět.
V pondělí na mě přišla migréna. No bomba. Přepadla mě chuť cestu odložit. Ale nakonec jsem vyrazila a v závěru byla ráda, že k odkladu nedošlo. Přežila jsem s otravnou společnicí noc v autobuse a během prvního dne byla pryč.
Měla jsem chuť na dobrodružství a tak jsem nakonec vyrazila do místa, kde jsem neměla o ubytování ani páru. Věděla jsem, že to nějak dopadne a
... dopadlo to dobře.
Ty lidi ze čtyřkolek bydleli v pensionu odkud se chystala výprava na Tureckou noc do městečka Avanos. Bylo to báječné představení nejrůznějších druhů tureckých tanců a starobylých typických zábav, včetně jídla a pití. Z 50 lir jsem dostala slevu na 30 a tak jsem kývla. Týpek - mimochodem se jmenoval Vejchbí - mi celou dobu vykládal, ať ubytování pustím z hlavy, že se o to postará. (Whatever, řekla jsem si, když mám spacák v batohu, můžu spát kdekoliv.) Turecká noc s bandou nadšených Japonek a Korejek byla skvělá. Pak jsme dělali oheň na útesu a pili víno, jenže to už se mi nelíbilo, neboť jsem cítila, že se Vejchbí snaží být se mnou sám. A tak jsem mu řekla rovnou, že jeslti si něco představuje, tak ať na to zapomene.