Od chvíle co jsem objevila horolezce, to šlo skoro ráz na ráz. Hned jsem se dověděla, že se jde o víkendu na výlet. Tak jsem šla taky.
Cesty jsou tady strmé a kamenité, neznačené a co jsem tak postřehla, do hor tady moc lidí nechodí. (Nechápu jak si to můžou nechat ujít.)
Tady ta skupinka horo-milovníků je trochu oficiální a tak nějak strukturované podle toho, kolik toho o horách čkdo ví, a podle toho jaký zkoušky absolvuje. Tak trochu jako skaut. Dokonce probíhá tréninkový kemp a mají teoretické zkoušky.
Hasan a Hemza se jali vedení skupinky. Šly jsme s Karulou obě a potkali jsme je vlastně už v autobuse z univerzitního kempusu. Bylo tam ještě pár dalších lidí, co vypadali, že jdou poprvé.
Postupně jsem se dověděla, že na lezecí a sportovací holky tady turečtí kluci nejsou moc zvyklí. Tím pádem jsem pochopila to překvapení, když jsem řekla, že chodíme do hor, spíme v horách, jezdíme tam na kole, a občas taky lezeme. Vysloužila jsem si trochu pozornosti a rekrutovala se do čela skupiny. (Docela rychlej postup.)
Sbírali jsme kaštany, jabka, povídali si, a měli jsme báječnou dlooooouhou pauzu na louce na úpatí kopce, kde bylo několik jabloní se sladkýma jablíčkama. Tak jsme si jich nabrali aj na koleje. Povalovali jsme se tam, povídali si, jedli sváču, křoupali jabka a pak Hasan rozdělala oheň a pekli jsme ty kaštany. Hasan je jasnej vedoucí. Šetří úsměvem a dobře ví, co se má kdy dělat. Jako jedinný uměl anglicky na kloudný popovídání.
Moc jsme toho nenachodili, jen co je pravda. Ale jako sdružovací a seznamovací akce to bylo k nezaplacení.
