Jednoho krásného jarního odpoledne jsme s kamarádem Yunusem a jeho kámošama z privátu vykecávali na sluníčku u čaje a až jsme se dostali ke kurdským nadávkám.
Kluci mě naučili velmi užitečné větičky ( 
) Typu:
) Typu:Heyla setir biyi! (= Buď ještě víc osel!)
Here giri seyan! (Jdi na kopec psů!)
Když jsem to psala Markét a Jardovi do Singapuru, tak se smáli. Já jsem se smála taky. Dokud jsem jednoho dne nepochopila, odkud to vzniklo.
Běžela jsem si takhle dopoledne za Görükle a průzkumnicky odbočila na novou polňačku hned za starým barákem u studny. Běžím si, rozhlížím se, mapuju si kam mě cesta asi tak povede, lidé na polích na mě koukali, se zájmem a když jsem se dostala k olivovému miniháji na kopci, tak se proti mě rozeběhli čtyři psy. Štěkali o stošest, od huby jim lítaly sliny, očima stříleli blesky a uši jim divoce vlály kolem hlavy, jak se na mě řítili. Už jsem si myslela, že je to můj konec, když jsem si vzpomněla, že hlavně nesmím ukázat strach. Tak jsem se snažila nezrychlovat a soustředit se na zatáčku, která - jak se mi zdálo bude vysvobození. Jen jsem zatínala zuby a modlila se aby už to kluci vzdali, když vidí, že fakt nejdu krást olivy. Vypadali doopravdy vztekle. Ojoj, už vím, že poslat někoho na kopec psů může být daleko horší, než poslat někoho...
... no, všechny ty české nadávky, co zní daleko vulgárněji, jak se mi teď zdá, posílají lidi na daleko příjemnější místa...
Já jsem pak musela běžet po polňačce hoooodně daleko, než konečně někam odbočovala a já dostala šanci vrátit se do Görükle jinou cestou.
Žádné komentáře:
Okomentovat