06.08.2010
Dlužím vám závěr svéTurecké etapy. Ve skutečnosti jsem ty dny před odletem a po přistání v ČR psala hodně. Ale byly to tak emotivní zápisky, že jsem si nedovolila předhodit vám je sem, abyste mě neodsoudili za přecitlivělost.Pak mě došlo, že ať to prožívám jakkoliv, mám na to právo a pravděpodobně po čtenáři nemůžu chtít, aby mi plně rozumněl.
Myslím, že nikdy nedokážu znovu převyprávět co jsem skutečně zažila. Proto píšu. A energie, kterou jsem vložila do slov, nechť přinese užitek každému, kdo se rozhodne ty slova číst. Při vyprávění si nikdy nemůžete být jistí, jestli posluchač má skutečně čas a zájem poslouchat, nebo jestli stojí a přikyvuje, jen proto, aby vás neurazil :). Proto dávám přednost psaní.
14. června 2000 jsem se chystala finále folorbalové ligy u nás na faře. Končila jsem základku, chystala se na prázdniny, ve kterých jsem měla stárkovat s nejhezčím klukem z Jiříkovic.
14. června 2002
14. června 2003 jsem končila předposlední ročník na střední a chtěla odjet do Anglie, abych se tam přes prázdniny - zatímco budu pracovat jako au-pair - naučila angličtinu na maturitu.
14. června 2004 jsem maturovala a brzo poté odjela za svým velkým dobrodružstvím v Anglii. Stala jsem se přes noc pečovatelkou tří neposedných černoušků
14. června 2005 jsem pracovala jako účení v ČR. Modlila jsem se, aby mi dopadly dobře příjimačky na pedagogickou fakultu v Liberci. Můj šéf byl největší komunista a neurotik, jakého jsem kdy zažila. Pracovat s ním v jedné kanceláři bylo peklo.
14. června 2006 jsem se po prváku v Liberci připravovala na pracovní prázdniny v Londýně.
14. června 2007 jsem se učila na zkoušku z Anatomie.
14. června 2008 jsem vyřizovala papíry na cestu do Ameriky.
14. června 2009 jsme už s Bóšou věděli, kdy odlétáme na naši cyklocestu kolem Ladožského jezera.
14. června 2010 jsem se vrátila z Turecka
--------------------------------
Nikdy se mi od nikud neodjíždělo tak pekelnicky těžko, jako z Turecka.
Měla jsem pocit, že návrat domů je stejný dobrodružství, jako když jsem na podzim letěla poprvé do Turecka. Taky jsem si nedovedla představit, do čeho jdu.
Zvláštní.
Doma je doma a po návratu šlo všechno zvykání hladce a přirozeně. Ale když jsem seděla polozbalená v Görükle ve svém červeném pokoji s výhledem na olivové háje, trhalo mě něco na kusy. Přála jsem si být doma buďto mávnutím kouzelného proutku HNED, anebo NIKDY.
Brečela jsem celou cestu. Na všech letištích a v obou letadlech.
První tři dny po příletu jsem se cítila jako polohmotá bytost, která se nedobrovolně ocitla ve světě, ze kterého se nebude už nikdy moct vrátit zpět.... Jednou zavřené dveře už nepůjdou znovu nikdy otevřít.
Everything will fade away
the life keeps flowing
the moments - I can´t keep it
The way goes forward, always and
forever
Žádné komentáře:
Okomentovat