4. výprava, tentokrát s Bóšou

Karadeniz (Černé moře), Ihlara, Van, Nemrut.

4. výprava za poznáním Turecké země měla být jiná než všechny předešlé. A to hned z několika důvodů. Za prvé měla začít svatbou v Kayseri ale hlavně! Měl přijet Bóša.

Musela jsem zabrat ve škole a udělat zas nějaký dobrý dojem, aby můj poslední výjezd, který byl plánován na 15 dní, nebyl chápán už jako otevřená provokace. Naštěstí se povedlo, tak veškerá pokárání měla spíš pedagogický charakter se závěrečným přáním šťastné cesty a mnohými doporučeními a varováními.

S Bóšou jsme se při plánování měsíc dopředu zhrozili cen letenek a nakonec zvolili variantu po zemi, takže než se Bóša dostal vůbec do Turecka, strávil 35 hodin v autobuse na okruční cestě po Balkáně.  Týden před jeho příjezdem do Turecka jsme se však radovali z rozhodnutí moudré prožřetelnosti, neboť vybuchla sopka na Islandu a všechny lety po Evropě byly zrušeny, nebo na neurčito odloženy. V ten moment jsme byli rádi, že jsme nezávislí na stavu vzdušného prostoru a nemusíme měnit plány, protože autobusy fungovaly normálně.

Plán byl takový:

Cesta nás měla vést spíš na sever k Černému moři, protože máme rádi hory  - obzvlášť Bóša, protože se v nich narodil – a jižní oblasti jsem měla nejen projeté, ale taky tam bylo už dost vedro. Takže jsme chtěli vidět severní města Trebzon, Samsun, Kars, Erzurum, pak jsme se měli stočit k jihu podél Arménských a Íránských hranic, Doğubeyazit, Van (to byl můj sen!), Batman a Nemrut (další můj sen, který mi nevyšel při mojí poslední výpravě do Mezopotámie), a potom už zase přes celé Turecko noční autobus do Bursy. 

Kamarád mého spolubydlícího, Serkana, se měl 23.4.2010 svatbu v Kayseri - střední Turecko. Na tu dobu nám vyšlo, že bude moct Bóša přijet a já že se trhnu zase ze školy, abysme zas trochu pocestovali.  Plán byl takový, že se s Bóšem potkáme v Kayseri v den svatby, na nádraží.
Nejdřív jsme jeli se Serkanem do Ankary, přespali jsme u jeho kamaráda Umita a s jeho ženou Sedou a maminkou strávili příjemný večer u grilování. Ráno se vyráželo brzo - v 5 hodin - abysme byli před polednem v Kayseri.

Když jsem se v půl desáté našli na nádraží v Kayseri s Bóšem, nemohla jsem se od něho odtrhnout a byla jsem ráda, že Umut jel zaparkovat auto poměrně kamsi daleko, takže jsme měli chvilku pro sebe a nikdo na nás teťukal, ať už jdeme. Následovala procházka po městě. Serkan, Umit, Seda, Umitova maminka – usměvavá veselá babička podobná té naší – a my dva s Bóšem. Líbání na ulici není v Turecku moc OK, ale objímačku jsme si neodpustili. Zářili jsme asi tak pronikavě, že nás lidi zastavovali a ptali se nás, jestli jsme na svatební cestě.