První zastávka byla spojena se zážitky na Turecké svatbě. Serkanův kamarád ze střední školy Umut se ženil a pozval nás všechny. Byl to v podstatě takový řetěz pozvání, který by v Čechách asi neprošel. Serkan byl pozván a vzal mě, jako kamarádku. A já jsem pak už teda byla taky pozvaná a vzala jsem Bóšu – svého milého. To jsou všechno přece blízké vazby a tak je logické, že jsme byli na svatbu zvaní a vítaní. Tak to v Turecku chodí.
Přítel je stejně jako bratr a bratranec je ještě blízká rodina. A proto svatba, která má 300 hostů na večeři, je považována za normální, spíše menší svatbu. Tak jsem si půjčila elegantní šatky od kamarádky Petry z Maďarska, koupila si bílý svetřík se širokými rukávy (škoda, že se Bóšovi nelíbí), uvázala si červenej šátek na krk a šla jsem. Doufala jsem, že odhad byl správný a že nebudu moc vyčuhovat. Zajímavý je, že v Turecku to málokdy přeplácáte.
Seděli jsme u stolu v rohu obrovské haly. Stůl měl číslo 45. Sedělo nás tam deset. Všechno bylo nazdobené, přezdobení, umělé květiny, třyptky rozházené po stole, pestré mašle na věncích (ty mi nápadně připomínali české smuteční věnce ...) svícny s elektrickými světýlky, namašlené židle. Všichni oblečení jako na ples. O trapnou „klasiku“ jako černá sukně – nedejbože kalhoty – a bílá košile byste nezakopli. No inu je vidět, že den svatební je v životě turecké rodiny naprosto nejdůležitější událost. Svoje EVET – (ANO) si novomanželé řekli po večeři sedíce u stolu s moderátorem kterého by v našich podmínkách nahradil kněz nebo představitel obce. A pak už se jen tančilo, tančilo a tančilo. V deset šli všichni domů. Novomanželé jsou přece po celém dni unavení!! (A hlavně se těší na svatební noc, že... která většinou bývá skutečně první. )
 |
| Bóša, Terez, nevěsta ilkur a ženich Umut |
 |
| Terez s Umitovou maminkou (supr babička) |
 |
| Bóša vyzval šťastnou dámu k tanci |
 |
| Svatební sál |
Žádné komentáře:
Okomentovat