Z Aksaray nás čeká cesta na sever. Bereme bus od hlavního města Ankary, kam to trvá 3,5 hodiny (30 lir).
Nádraží v Ankaře je obrovské, má asi 130 stání pro autobusy a všechny autobusové společnosti celého Turecka tady mají alespoň jeden stánek. Přes Ankaru jsem jela už tolikrát, že se mi to už nezdálo zvláštní a neudělala jsem ani jednu fotku... hm.. chyba.
Naháněči se na nás vrhli téměř okamžitě. Funguje to tady tak, že když jsi naháněč, tak dostaneš provize z každé jízdenky, kterou si lidé, které „ulovíš“ koupí. Tak se stalo, že jsme si to rázovali rovnou ke společnosti Metro, neboť je levná a normální. A když nás přepadl naháněč, tak se k nám prostě jen přidal a došel s námi na přepážku, jakože nás ulovil... hm, ale vůbec nás neulovil.
Je důležité se zeptat na cenu nejméně u dvou společností. Oni vás nechcou ztratit, a tak vám nabídnou většinou slevu okamžitě. Taky se vyplatí zkusit požádat o studentskou slevu.
Do Sinopu se jede 6 hodin z Ankary (60 lir oba). Je to město na pobřeží Černého moře a také důležitý přístav. NATO tam má černomořskou základnu, navzdory krásným písečným plážím je město naprosto neturistické. Omylem jsme se ocitli na sportovním stadioně, který nám hrdě ukazovala delegace složená ze správce stadionu, starosty města a dvou dalších mužů nejasné funkce. Uau, jednali s námi jako s hlavami státu na návštěvě. Dostali jsme místní mapu, spoustu (nedůležitých) informací a velice vřelou a přátelskou pozornost.
Prošli jsme město, pokochali se pohledem na moře z polorozbořených starobylých hradeb, chvíli jsme fotili příboj a užívali si na pláži.
Ze Sinopu jezdí autobus do Trabzonu-direkt jen jednou za dva dny. To byla naše čára přes rozpočet. Mohli jsme jet buďto hned, nebo za dva dny. Hm...jeli jsme hned. Další možností bylo jet do Samsunu, ze kterého jezdí mnohem víc společností a častěji. Jenže Samsun ležel přesně na opačnou stranu našeho směru. Takovou ztrátu času jsme si nemohli dovolit.
Žádné komentáře:
Okomentovat