Ze Sinopu míříme dál na východ po pobřeží Černého moře. Na Otogaru nasedneme do minibusu a projíždíme zvlněnou krajinou podél pobřeží. Míjíme městečko Gerze, které je skoro tak malebné, jako rakouské vesnice v Alpách. Ten téměř rakouský styl mě skutečně překvapil. Gerze má podle nápisu pod uvítací tabulí 100 000 obyvatel, což bych nikdy neřekla. (Bůhví, kde jsou všichni ti lidé schovaní...)
Dál pokračujeme do města Samsun, které má 250 000 obyvatel, ale je to takové docela šedivé průmyslové město. Kvete tady tabákový průmysl. Továrna na cigarety TEKEL je státním monopolem. Samsun patří k černomořským dopravním uzlům. O tom svědčí také velké nádraží s bohatým výběrem dopravních společností, jejichž ceny se moc neliší. Tím usilovněji pracují naháněči, kteří dostanou provize z každého uloveného cestovatele, kterého dovedou k té či oné přepážce.
Koupíme jsme si jízdenky do Trabzonu za 50 lir oba, a abychom si zkrátili čekání na hodinu odjezdu, sedneme si na nízké stoličky u nízkých stolků u jedné lokanty. Příjemný majitel nám přinese čaj a Sucuklu yumurta s chlebem. Sucuklu Yumurta jsou míchaná vejce s tím divným párkem, kterému tady říkají sucuk (sudžuk), co je v něm spousta koření a maso ani náhodou.
Po 4 hodinách jízdy jsme v Trabzonu ve tři čtvrtě na čtyři ráno. Naštěstí je nádraží otevřené, tak tam ještě uleháme, abychom se trochu dospali. Budí nás usilovné třískání železnou tyčí do jiného železného předmětu. Svítá. Je šest hodin. Nejsme to jen my, co se skrčení na tvrdé zemi snažíme tzrochu spát. Železná tyč mlátí a hala se probouzí. Všichni naši vousatí, špinaví a roztrhaní spolunocležníci pomalu protahují kosti a rozlepují očiska. Je vidět, že jsou na tento druh budíčku zvyklí. Mezitím se hala začíná hemžit lépe oblečenými a ostříhanými postavičkami, kteří vytahují rolety svých obchůdků a nádraží se znovu stává rušným místem, kde dostanete koupit všechno možné. Objeví se nosič čaje aby roznesl zájemcům skleněné šálky s horkou tekutinou a my dostáváme taky hlad.
Když se trochu prosvětlí nový den, vyrazíme do města, abychom si ho prohlédli. Mrholí. Z nádraží je to do centra tak dva kilometry, takže si můžeme po cestě prohlédnout rušný život na ulici. Vedeme se za ruce, a je nám hezky.
Moje vzpomínka je díky tomu dešti a mlze docela šedivál. Ale jsou tu i další zážitky, dobré i horší, které se v závěru docela vyrovnávají.
Hotel za 15.
I když původně chceme přespat v doporučeném křesťanském misijním domě, protože na vrata ťukáme patrně v nevhodnou dobu - možná byli všichni na modlitbě - nakonec si pronajmeme útulný pokojíček v levném hotelu u turistických informací. Záchod tam sice strašně smrdí, ale naštěstí je přes celou chodbu, tak nám to v pokoji nevadí. Na recepci se nás ptají, jestli jsme "evli" (jestli jsme svoji), tak pro jistotu řekneme že jo. (Jak znám Turky, byli by schopní nám dát i oddělené pokoje.) Ještě se mě (pro mou vlastní ochranu) recepční dvakrát ptá, jestli je to v pohodě pro mě, když budeme mít jednu manželskou postel.
Trabzon se ukázal jako turisticky docela rušné město. Na náměstí před parkem je stání dolmuší, které odjíždějí každou chvíli buďto ke slavnému klášteru Sümela, nebo ke kostelu Aya Sofya.
Sümela monastiri je křesťanský klášter vystavěný na skále ve výšce 1200m n.m. a je to hlavní turistickou atrakcí v národním parku Altindere.
Aya Sofya je taktéž křesťanskou památkou, kterou v Trabzoně zanechali Řekové. Dolmuš vás tam zaveze za 2,5 lir (2 osoby) za 15 minut z centra města. Jsou tam k vidění vzácné barevné fresky.
Druhý den v Trabzonu jsme po cestě z města (ať se vám to zdá bláznivé jakkoliv), koupili pro Terez KRÁSNÉ SANDÁLKY S KORÁLKAMA KOLEM KOTNÍKU.
ČOK GÜZEL!! asi ty botičky miluju. Dostali jsme na ně dokonce slevu!! Tjadadý.
Jak jsem si tak hopsala po ulici směrem k výpadovce, odkud jsme chtěli stopovat dál na východ. Eljhle, zjistili jsme, že Bóšova foťáková brašna (pochopitelně s foťákem) zůstala někde... hm.. někde. Tak jsem dostala za úkol hlídat zavazadla a Bóša to vzal poklusem, po posledních místech, kde jsme byli.
Jak jsem tam tak seděla, zastavil chlápek v autě, který by mohlo být dolmuš, ale taky nemuselo a volal na mě, ať naskočím. To už se Bóša šťastně vracel i s foťákovkou. VYsvětlili jsme týpkovi, kam chceme jet a že nechceme dolmuš. že stopujeme auta. že nemáme peníze. Aby bylo jasno, že nechceme (platit) dolmuš. Chlápek neustále docela jednoznačně i přes to všechno naznačoval, ať naskočíme. To mohlo znamenat spoustu věcí.
a) že nás hodí na otogar (to jsme nechtěli)
b) že nás hodí kousek po naší ose (to by šlo)
c) že nás hodí na lepší výpadovku (to by taky šlo)
d) nebo že nás prostě nabere, abysme mu zaplatili a on nás zaveze kam si on myslí, že je to nejlepší (třeba otogar). (To jsme nepotřebovali v žádném případě).
Měli jsme ho nechat jet do háje... (Já jsem měla radost z nových botiček a jak jsem se tak tetelila radostí, zapoměla jsem dávat pozor. Intuice chudák spala jak zabitá a protože mi Bóša věřil, naskočili jsme.)
Dopadlo to tak, jak naznačuje možnost d).
Jeli jsme asi 10 minut. Neustále jsme typovi vysvětlovala, co vlastně chceme. MUSEL MI ROZUMĚT. Vždyť jsem mluvila turecky. Sakra. Jenže když se bavíte s debilem, kterej nechce rozumět, tak je nejlepší mu dát přes držku a utýct. (Ach jo, kéž by to tak šlo.)
Vysadil nás pod mostem, když jsme skoro křičeli ať zastaví. A pak nás skásnul
Hádali jsme se s ním dlouho. Drželi klidný tén hlasu pod pokličkou jako v papiňáku, kterej za chvíli možná vybouchne a pára už uniká všemi dírami. Ale věděla jsem, že nikdo není horkokrevnější, než turci, a tak mi bylo jasné, že čím dýl se udržíme klidní, tím dýl to bude v pohodě.
Bylo to takhle.
Chtěl po nás 5 lir. Ty jsem v drobných neměla. (chybělo asi 20 kurušů)
Když jsem vyštrachala poslední papírovou srulovanou rezervní pětilirovku, najednou chtěl deset.
Zvedla jsem obočí a znovu se snažila komunikovat. Bylo by lepší utýct, ale měl naše krosny vzadu v autě jako rukojmí.
Přišel nějaký starší pán, zeptat se co se děje. Ufff! Možná nějakej normální člověk. Vysvětlila jsem mu znova co se děje, co jsme chtěli, a co je po nás žádáno. Debil za volantem mi pořád skákal do řeči, mluvil rychle a bůhví, co mu vykládal, určitě ne pravdu, protože najednou po nás chtěl 20 lir za celý obsazený vůz !!!
Vysvětlovala jsem znovu a znovu, až se mi vydraly slzy do očí. Bezmoc a vztek.
Hodný pán vystupoval jako usmiřovatel. Chvíli cosi domlouvali. Debil za volantem divoce rozhazoval rukama a vyhrožoval policií... (škoda, že jsme ho nenechali, ať ji zavolá.) Nakonec pán vytáhl dvacet lir, dal je řidiči, pokynul nám a odešel.
Stála jsem tam jako zkoprnělá.
Do ruda vytočená.
A úplně bezradná.
---
Za dvacet lir se dostanete od Černého moře autobusem do půlky cesty ke Středozemnímu moři! Nikdy se neplatí za neobsazená místa v dolmuši! Nikdy jsem v Turecku nezažila takovéto zacházení. Ten debil jednoznačně zneužil toho, že jsme cizí, a prostě chtěl vydělat.
Myslíte si, že jsme naivní, že jsme vůbec nastoupili? Nene. Nejsme. Těžila jsem jen ze zkušeností. Zařila jsem v Turecku na cestách jen vstřícnost, ochotu pomoct a férové jednání.
Teď už budeme obezřetnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat