Spala jsem dobře. Slupla jsem kousek chleba se sušenýma meruňkama, zapila to vodičkou a vyrazila. Bylo šest. Vesnice ještě nevstala. Ráno bylo průzračný a mě se líbilo, že mě nikdo neokukuje. Vylezla jsem na kopec, prošla kolem dívčí koránské školy (jedinná pěkná, nová budova vedle mešity v celé vesnici).
Vesnice Yaprakhisar a Selime nejsou od sebe daleko. Odděluje je jen zatáčka a skalní kostel. Chvíli mi nebylo jasné, kdy se mluví o Yaprakhisaru a kdy o Selime. Mezi oběma vesnicemi je vstup do údolí Ihlara a hlavní cestu křižuje pásmo topolů podél vody. Je to skutečně krásné údolů, přála bych si tam jet ještě jednou s Bóšou.
V průvodci stálo, že v blízkosti vesnice Yaprakhisar je minerální pramen. a tak jsem se vydala ho hledat.
Když jsem vyšplhala na kopec nad Yaprakhisarem, otevřel se mi nádherný pohled do spícího údolí. Uprostřed stojí Mešita se zelenou kupolí a minaretem, na druhé straně údolí je obrovská skála, která je prošpikovaná tunely a chrámy. Kousek napravo jsou skály, u kterých se točily Hvězdné války.
Nedaleko cesty byly v hrozném stavu betonové - něco jako - bazénky. Voda nikde, jen od těch bazénků (které sloužily asi hoodně dávno) vedly žlutobílé travertinové stopy, které dřív zanechala tekoucí mineralizovaná voda.
Podle průvodce jsem věděla, že tady musí být nějaký pramen. Tak jsem se courala po kopcích za vesnicí a hledala ho. Mezitím jsem objevila krásný pohled na údolí Ihlara z útesu, z úplně jiného úhlu. Vypadá spíš jako soutězka. Když už jsem si myslela, že pramen nenajdu, narazila jsem na potok, ze kterého stoupala pára. Něco tam pod bílým rákosím bublalo a když jsem si toho lízla, cítila jsem takovej ten klasickej slanej hnus minerální vody. Ale jestli jste někdy ochutnali vodu z českých lázní, tak TOHLE bylo asi stokrát silnější! Byl to jenom malinký pramínek, ale když jsem si prohlídla terén, všechny ty stopy mi ukazovaly jedinné zlomové pásmo, na kterém byly stopy po vyvěrající minerální vodě. Tak jsem se vydala po vrstevnici a ejhle!
Nečekaně se přede mnou objevia strž, do které vedla příkrá cesta. Dno nebylo hluboké, (asi čtyři lidké výšky od zbytku povrchu) ale musela jsem dojít až těsně k tomu, abych místo objevila.
Na jedné ze stěn strže byly travertinové kaskády, a pod nimi umělý betonový bazének. Bylo vidět, že dřív si sem místní obyvatelé jistě zašli aby si užili horké vody na krytém místě. Ale dnes je bazének prázdný. Jen na jeho dně je asi 10 cm vody. Zbytek odtéká protrženou stěhnou. Nad celým tím místem se tyčí zděný barák od kterého vede uzavřená trubka. Z ní kape voda, ale celé to duní a tichounce hřmí, jakoby se hlubinná voda zlobila, že ji lidé nedovolí volně protékat krajinou. Z bazénku vede žlutobíle zbarvené koryto, vody je zde málo, teče pomalu ale stopy minerálů v korytě vypadají, jako barevná stuha, která dřív jistě vesele hopsala krajinou. Teď vypaká jako umlčený svědek vnitrozemské geologické činnosti.
Když jsem se tam tak čachtala, a myslela na Bóšu, neboď na mě byla voda dost horká, ale pro něho by byla perfektní, volal na mě někdo z hora útesu. Starý pán nesl chleby k snídani a s úsměvem se mě ptal co tam dělám. Povídali jsme si chvílu. Zalhala jsem, že rozhodně nejsu sama a zamluvila to nějakýma nesmyslama.
Děda byl veselá kopa a zval mě na snídani. Mluvil strašně krásně: Příklad:
Kahvalti istiyor? Čok Güzel čaj! Gel! (Zval mě na snídani, ať jdu s ním. Nechtělo se mi odejít hned. Ale taková snídaně je dobrá věc, vzlášť když v krosně máte jen tři dny starej chleba a sušený meruňky.)
"Evet! čok Tešekkür Ederim. Sonra geliorum! (Ano, moc děkuji, dojdu později.)
Ještě mě ubezpečil: "Gel, gel! čaj - yes, ekmek - yes, peynir - yes! Gel, gel! (Pojď pojď, čaj - ano, chleba - ano, sýr - ano...)
Když jsem se dočvachtala, vydala jsem se po cestě, kam dědula zmizel a za zatáčkou jsem na něho narazila.
Byl tam komplex rozestavěného hotelu, a on se svým psem hlídali areál. Byly tam takový ty klasický kukaně pro pracovníky na stavbě. Jeden velkej hangár s kamanama postelí a kuchyňkou, vedle stály kolečka, nějaký rýče a helmy. V rohu televize - byly puštěný zprávy. Dědula se jemnuje Efrayim Kalkan. Má syny a ženu dole ve vesnici. Sem chodí na službu a střídá se ještě s nějakým jiným arkadašem (kamarádem). Vyprávěl mi, že hotel staví Francouz, Japonec a Turek a že tady bude časem hodně turistů. Že kolem nedalekého pramenu se postaví lázně budou sem jezdit lidi z velého světa. (To by vysvětlilo, že zatím pramen uzavřeli.) Nicméně teď - uzavřel svoje anglicko-rusko-turecké vyprávění - zatím stavba stojí, PARA YOK. (NEJSOU PENÍZE.)
Ztratil se na chvíli v kuchyňce, pak na stůl postavil konvici s čajem, misku oliv, zeleninu čerstvý nakrájený chleba, sýr a máslo.
Nakonec mi vymyslel plán. Řekla jsem mu, že dnes jdu údolím do vesnice Ihlara, tam přespím a pak pojedu do Aksaray.
Řekl, že jestli chcu, tak můžu jít do Ihlary, večer mu zavolat a on pro mě dojede. Spát můžu tady (V jedné z těch místností pro zedníky) a ráno mě hodí do Aksaray autem. To znělo dost dobře. Ukázal mi ten pokojík - postel a klíč ve dveřích. Celkem ok.
Dal mi číslo, ještě jsme si chvíli povídali, pak mi ukázal cestu do vesnice a šla jsem.
Babička Rásime a hlídač skalního kostela
Prošla jsem celé údolí až na konec Yaprakhisaru a u Skalního chrámu potkala Adema. Starší týpek na mě volal z kasy u vstupu ke skalám. Zval mě na kafe, vykládal mi, jak se učí anglicky a ukazoval mi knihu. Když jsem viděla jeho poznámky, musím říct, že docela maká! Se svým společníkem mě zvali dovnitř a přátelsky se usmívali. Musím říct, že tohle je typicky turecké. Proč by měl pracovat jen jeden člověk, když tu práci můžou dělat dva (tři, pět, deset lidí?) Viděla jsem například v Burse, jak se kope jáma. Jeden kopal úzkou díru a deset dalších ARKADAŠŮ kolem pokuřovali, občas mu něco ukazovali v díře, nebo mu radili. A když jsem se tak na tu scénu dívala, uvědomila jsem si důležitou věc. Víš, proč nemůžou tu díro kopat dva, nebo tři? NO PROTOŽE BY SE NAD NÍ SRAZILI HLAVAMA! Takže tohle je prostě perfektní praktické řešení! (přece!)
Po chvíli povídání s Ademem a jeho společníkem se přišla podívat babička co jsem ji potkala včera. Usměvavá stará paní zářila svýma novýma zubama nádherným úsměvem. Mluvila hodně nahlas a zvesela zdravila oba chlapy včetně mě. Pamatovala si mě. Objala mě a dala mi pusu na obě tváře. Tahle paní je asi místní poklad. Má asi 85 let. Adem mi vysvětlil, že vltastně nikdo neví kolik jí je. Ani ona sama.
Datum narození? Které?
V Turecku - hlavně na vesnicích - nikdo neřeší skutečné datum narozemí. S vyřizováním papírů pro miminka se čeká až jim budou dva roky, neboť se za to platí peníze a do dvou let jsou děti velmi křehké a často umírají. Pak se taky stává, že když dítě s papírama zemře, jeho lejstra, jméno i datum narození dostane nově narozené miminko. Další taková zajímavá situace je, že se klukům napíše dřívější datum narození - aby byli jako starší. Tím pádem půjdou dřív na vojnu a taky se dřív vrátí. To je případ mého kamaráda Azíze. Když jsem se ho ptala na datum narození, zasmál se a zeptal se: "Které?"
Ženy ve vesnici Selime
Od skal jsem šla obhlídnou vesnici Selime. Procházela jsem úzkými uličkami kolem domů a lidé přestávali pracovat, když jsem šla kolem. Měla jsem trochu sevřený pocit. Nemohla jsem dělat nic, než zdvořile zdravit. Zastavila mě paní s dvěma dětmi a trochu jsme si povídaly. Jestli jsem pochopila dobře, ptala se mě, jestli se nebojím tak sama. (Bylo 10 dopoledne.)
Pak jsem šla kolem domu před kterým seděly ženy a povídaly si. Pozdravila jsem je, a než jsem se nadála, seděla jsem s nima na čaji. Byly mladé, veselé a usměvavé. Očividně překvapené, že mluvím Turecky, a zvědavé odkud jsem se tam tak ocitla. Dostala jsem taky buchtu a dokonce jsme zvesela udělaly aj nějaké fotky. Seděl tam s námi i mladý muž. Později jsem se dověděla, že je ženatý. To je vždy veledůležitá informace. (Ne pro mě!)
Otázky na můj rodinný status patří mezi první které dostávám. Je to dokonce důležitější, než moje jméno. Všímám si toho, co jsem v Turecku. Nejdřív je nutné zjistit, do které kategorie patřím. Svobodná, zadaná, vdaná. Naučila jsem se, že být svobodná je nebezpečné :) okamžitě mi začnou vykládat o volných bratrancích a strýcích. hehe. Zadaná : k tomu mi slouží prstýnek od mé nejlepší kamarádky Peti, a být vdaná je NEJLEPŠÍ ODPOVĚĎ. Má pak člověk vlastně klid. A všem se tak nějak uleví (neboco).
Jedna paní si sundala šátek, aby si ho upravila. V ten moment se zpoza rohu vynořil starší muž. Vykulila oči, smála se a rychle si ho zase nasazovala. Pak mi dávala ruce na hlavu a ptala se mě, jestli taky mám šátek. Řekla jsem, že ne. Mladá žena zašla do domu, a šátek přinesla. Když jsem odcházela, nechaly mi ho, jako dárek. :) Byla jsem tak rozčilená, že jsem si ho po zbytek procházky po vesnici raději nechala na hlavě. Asi to tak bylo lepší.
