29.3.2010
Ihlara, a pohostinnost místních obyvatel. Turecká domácnost. Večeře u rodiny Derici a fotbal v tureckých gatích.
... a taky otec neotec... je to furt chlap. Tak bacha!
Večer jsem se vydala do Ihlary. Za 2 liry jsem se svezla s dolmuší a vystoupila u pensionu Famille, který by měl být nejlevnější v Ihlaře. Rozhodla jsem se však nejdřív projít si vesnici. Batoh jsem měla lehký, bylo příjemně, a tak jsem se vydala na průzkum. Údolí Ihlara má 14 kilometrů. Na jednom konci stojí Selime (tam jsem byla včera) a na druhém konci vesnice Ihlara. Obě mají nádherné reliéf. Říkala jsem si, že je to perfektní vesnice pro děti. Neskutečná místa na hraní! Skály, řekla v údolí, a spoooousta starých vybydlených domů, které tady zbyly po odsunu Řeckého původního obyvatelstva.
Stalo se to po založení republiky. Řecké obyvatelstvo se stěhovalo do Řecka a řečtí Turci spátky do Turecka. Jenže se nenastěhovali do řeckých domů. Nechali je prázdné a vedle si postavili vlastní. A tak vznikla pestrá mozaika různých architektur. Řecké domy zůstali už navždy prázdné. teď se tiše rozpadají mezi novou zástavbou a lítají mezi nimi děti.
Když jsem vyšla na kopec, šly zrovna děti ze školy. Nechaly se fotit a jedna z jejich babiček mě pozvala na čaj. Bylo to příjemné, učila jsem se s její vnučkou angličtinu. Ona mi objastnila některé turecká slovíčka a byla nadšená, že to co ji učí ve škole - funguje! Bystrá okatá holkčička se jmenovala Niger. Dostala jsem Gözleme a sladký čaj, děti si kolem mě hrály na koberci v přetopené místnosti a já byla vděčná za každé turecké slovo, které umím. (Kéž bych se měla čas učit víc! )
Slunko zapadalo, když jsem měla vesnici projitou. Chtěla jsem jen vědět, co je na druhém kopci a tak jsem se tam vydala, než jsem se chtěla vrátit k Pensionu. Zastavili mě další lidé. Dva muži kopali něco před domem. Zdravili mě a zvali na čaj. (S batohem a bez šátku jsem opravdu poutala pozornost. Na turisty si tady teprve zvykají.) žena co tam seděla s nimi se nejdřív tvářila hodně odměřeně, tak jsem čaj zdvořile odmítla. Když jsem pak začala se svými tureckými slovíčky, pomalu se rozusmívala a když mě ona pozvala, přikývla jsem. Byla to nakonec neskutečně veselá společnost. Fotili jsme, smáli se, děti zkoušeli vzpomínat anglická slovíčka ze školy...
Pozvali mě na večeři a potom už byla tma. Paní mi nabídla spaní.
Strávila jsem s nimi celý večer, jejich dcera Yeliz, ne neskutečně šikovná a temperamentní paní domu. Její matka, které je 40 let a vypadá na 55, vypadala velmi unaveně. Yeliz je veselá, rázná, dělá tři věci najednou, rychle a přesně. Bylo vidět, že je fakt šikovná. Otec je na ni jistě hrdý. Bude to dobrá manželka. Na rozdíl od ostatních holek v jejím věku, měla oblečené typické turecké kalhoty, co vypadají jako čtverec stažený v pase a s dvěma dírama na nohy v každém spodním rohu.
Měla jsem roztržené rifle, a poprosila jsem o černou nit. Paní se mých gatí ujala a zatím jsem si mohla oblíct jedny z jejích tureckých. (Moje další alternativa: tříčtvrteční elasťáky Yeliz s vytřeštěnýma očima zamítla.)
Můj výstřih byl špatně. Ale jak mám na všechno myslet, když se ve sejnou dobu snažím vnímat co znamenají všechnyty slovíčka co na mě chrlí? Byl to velkej šrumec, prostě mi to nedošlo. Všichni se na fotku nevešli. Dlouho jsem nevěděla kdo ke komu vlastně patří, kdo je čí žena a čí jsou všechny ty děti. Byly tam nějaké sestřenice a sousedky...Paní domu se nakonec ukázalo, že je paní v pravo. Druhá paní mi zašívala gaťata. :) Ne že bych to nezvládal, ale musela jsem hrát s děckama fotbal.
Ano, hrála jsme v těch tureckých gatích, a byla to sranda. Yeliz je talent snad na všechno. Dala zároveň gól, když zvedela dvouletého bráchu ze země, utírala mu nos a vysvětlovala pravidla. Hráli jsme taky něco jako přehazovanou, a další podivné, důmyslné hry jejichž pravidla jsem nechápala. Když jsem nerozufměla, Yeliz zvýšila hlas, jakože abych asi líp slyšela... hehe. Naneštěstí měla Yeliz dost nepřehlednou řeč těla, takže se nedalo nic odečíst z pohybů. Máchala rukam jednou na jednu stranu, jednou dolů, když vysvětlovala stejnou věc... (Bože, děti si museli mysle, že su pěkný jelito). Později jsem pochopila, že "can" (džan) je život. Tak jsem se snažila pochopit, jestli se hraje na životy, nebo ne. Když jsem pochopila, že ano, myslely si děti, že podvádím, když po sestřelení míčem neodcházím ze hry.
Spaly jsme s Yeliz v jedné posteli. (Na matraci položené na zemi.) Nikde v domě nenajdete postel. Všechno se rozprostírá každý večer, a ráno zase uklízí. Záchod je v zahradě, dřepěla jsem tam vedle hromady kukuřicových slupek.
Spalo se mi těžko, protože ač bylo jinak všechno v pořádku, zažila jsem nepříjemnou chvíli s otcem. Přišel mi dát dobrou noc, když tam Yeliz nebyla a pokusil se mě políbit. (!!) Když jsem ho důrazně odstrčila, maskoval to otázkami, jeslti mám všechno co potřebuju, deku, polštář... Všechno to proběhlo strašně rychle. Tolik adranalinu jsem v oběhu neměla už hodně dlouho. Vím, že by se nestalo nic víc, protože každou chvíli mohl přijít někdo z rodiny... ale už samotný fakt, že tě otec rodiny prosí "Aspoň jednu, aspoň jednu...!" je nechutnej.
Holka musí být ZATRACENĚ opatrná.
Upřímně, byla jsem ráda, že na záchod do zahrady šla večer Yeliz se mnou. Ráno jsem ho potkala jen na chvíli u snídaně. Brzo odešel do práce. Zdvořile se rozloučil a odešel.
Já jsem šla ještě lehce projít vesnici. Chtěla jsem udělat nějaké fotky té nádherné hory, co stojí nad ní. (Sopečná Hasan Dagi). Po rozloučení s rodinou a Yeliz jsem se vydala na náměstí odkud jela v 11hod. dolmuš do Aksaray.
Byla jsem docela ráda, že jedu.
Žádné komentáře:
Okomentovat