Jak jsem tak šla po silnici, všimla jsem si vybledlé cedule s nápisem "Pensyion". Hned u cesty stálo několik stavení z nichž jedno vypadalo jako obchod s koberci. Byla tam skupinka mužů, kteří cosi dělali s chodníkem. Chvíli jsem to tam okukovala a pak se jeden z nich zvedl a zeptal se mě anglicky co hledám. Řekla jsem, že spaní, ale on že sezóna ještě nezačala a pension ještě není otevřený. Po odmlce rozhodil rukama a řekl, že jestli mám čas, tak že ať se posadím, že za půl hodiny otevřou.
Sedla jsem si vedle starého pána na starou lavici na smotané koberce. Slunko už zapadlo za vysoký obzor okolních skalnatých kopců, obloha byla modrá a ve vzduchu voněla voda. To bylo znamení, že řeka je blízko. Starý pán nebyl moc upovídaný, kouřil si svou cigaretku a koukal se do nekonečna. Nechala jsem tam batoh a šla se podívat po té řece. Byla celkem blízko, měla pevné břehy a kolem rostly vrby. Skoro jako u nás. Dopřála jsem si ten luxus a po několikanásobném ohlédnutí se vyčůrala v přírodě. Čůrání v přírodě je fantastická záležitost! Vrátila jsem se a zbytek času seděla nehnutě s děděčkem na kobercích. Bylo mi fajn.
Majitel pensionu se jmenuje Mustafa, mluví hezky angicky. Jeho první obživou je výroba, spravování a prodej koberců. Pension vede jen tak. Vypadalo to, že mu na něm ani tak moc nesejde. Zeptala jsem se ho kolik stojí noc. Řekl, že 20. Hned jsem odvětila, že su student a že můžu platit jen 15. Jen přikývnul. Nalil mi čaj a pak jsme si povídali. Pokoj byl prostý ale čistý. Jen tam nebyla voda. Tu jsem dostala ohřátou v měděném džbánu.
Žádné komentáře:
Okomentovat