Od chvíle co jsem objevila horolezce, to šlo skoro ráz na ráz. Hned jsem se dověděla, že se jde o víkendu na výlet. Tak jsem šla taky.
Cesty jsou tady strmé a kamenité, neznačené a co jsem tak postřehla, do hor tady moc lidí nechodí. (Nechápu jak si to můžou nechat ujít.)
Tady ta skupinka horo-milovníků je trochu oficiální a tak nějak strukturované podle toho, kolik toho o horách čkdo ví, a podle toho jaký zkoušky absolvuje. Tak trochu jako skaut. Dokonce probíhá tréninkový kemp a mají teoretické zkoušky.
Hasan a Hemza se jali vedení skupinky. Šly jsme s Karulou obě a potkali jsme je vlastně už v autobuse z univerzitního kempusu. Bylo tam ještě pár dalších lidí, co vypadali, že jdou poprvé.
Postupně jsem se dověděla, že na lezecí a sportovací holky tady turečtí kluci nejsou moc zvyklí. Tím pádem jsem pochopila to překvapení, když jsem řekla, že chodíme do hor, spíme v horách, jezdíme tam na kole, a občas taky lezeme. Vysloužila jsem si trochu pozornosti a rekrutovala se do čela skupiny. (Docela rychlej postup.)
Sbírali jsme kaštany, jabka, povídali si, a měli jsme báječnou dlooooouhou pauzu na louce na úpatí kopce, kde bylo několik jabloní se sladkýma jablíčkama. Tak jsme si jich nabrali aj na koleje. Povalovali jsme se tam, povídali si, jedli sváču, křoupali jabka a pak Hasan rozdělala oheň a pekli jsme ty kaštany. Hasan je jasnej vedoucí. Šetří úsměvem a dobře ví, co se má kdy dělat. Jako jedinný uměl anglicky na kloudný popovídání.
Moc jsme toho nenachodili, jen co je pravda. Ale jako sdružovací a seznamovací akce to bylo k nezaplacení.
Vyšlo nám nádherné počasí a jako členové výpravy jsme si bezvýhrad sedli. Dvě holky a dva kluci. Özgün i Aybi znají dobře místní hory protože se znají z horolezeckého klubu, co funguje při univerzitě. Oba dělají PhD. na Faculty of Mechanical engineering. Aybi toho moc nenamluvil, pak vyšlo najevo, že nemluví anglicky, ale s Özgünem jsme si docela pokecali a s Aybim byla vlastně v závěru taky sranda. Nesli jsme si v krosnách věci na dva dny, takže všeho všudy skoro nic a bylo krásně. Na konci jsem sice měla spálenej obličej, profouknutý uši skrz naskrz a sedřený koleno (to když jsem se štelovala na skále abych vzala jakousi fotku).
Vylezli jsme do cca 2300 na vrchol zvaný Monk´s Hut, ale bylo už docela pozdě a ukázalo se, že na vrchol Uludag bysme to nestihli. ( A když bysme to chtěli narvat, tak bysme museli valit rychle dolů - bez vychutnávání výhledů - takže jsme to zavrhli.) Takže jsme se vrátili do 2000 m n.m. do oblasti zvané "Šest jezer" a tam jsme přenocovali u jednoho z ledovýcových jezírek nazvané "Kilimli Göl" čili kobercové jezero, pod příkrou skálou. Byla to nádhera. Uvařili jsme véču, prohlídli si okolí, udělali spoustu foteček a krásně si pokecali na karimatkách úplně zmrzlí pod průzračnou oblohou. Özgün mi původně téměř zakázal spát pod širákem, ale řeknite mi, kdo chce spát ve stanu, když Mléčná dráha je vidět jasněji, než dekoliv kde se běžně ocitáte. Chápu, že když už se s těma stanama táhne, tak chtěl mít pocit, že budou využitý. :)
Zůstala jsem sedět poslední na károšce mezi stanama, hleděla jsem na oblohu se zalomeným krkem a zabalená do spacáku. Chvílama jsem měla pocit, že jsem zakořenila na tom místě částečně do země a částečně do oblohy. Ticho mě pohltilo, že jsem neslyšela ani vlastní dech a nakonec i zima odešla, protože jsem zapomněla, že mám nějaké tělo. To sedělo na turka skrčené na trávě mezi šutrama, zatímco duše si lítala po hvězdách a hopsala si po kamenech a vrcholcích skal....Bylo mi kráááásně. Ve stanech to stichlo, kluci se vykecali a já jsem si lehla na nejrovnější místo jaký jsem v té tmě dokázala najít, natáhla jsem se tam a měla pocit, že mě ta hvězdná záře svým mrazivým blikáním promrazuje domrtva. Jen očima jsem mrkala a bála se, že mi něco z té nádhery unikne.
Ráno jsem vstala první a vyběhla s foťákem na kopec. Popsala bych stránky a stránky, kdybych to měla popsat. Ráno je prostě .... nejkrásnější.
. Chodíme spolu hrát tenis v univerzitním kempusu. Počasí je furt paráda, tak hrajeme venku. Johanes další kamoš (z Německa) se vyslovil, že by si taky pinknul, tak půjdeme hrát v pondělí ve čtyřech.
Kluci jsou tady fotbalem posedlí. Jak zjistí, že su z ČR, tak mají pocit, že díky Milanovi musím vědět o fotbale všechno.
Akci jsme nazvali "Bring-Your-Own-Beer-Party.
Sedělo se všude, jelikož byt je majinký, rozprostřeli jsme "Aladinovy koberce" v kuchyni a tak odpadl problém s nedostatkem židlí.
Některé lidičky ani neznám, přišli s jinýma lidma a tak to má být. Miluju Full house!
...každý si našel svou skupinku a svůj jazyk na povídání.
Vodka přijde vždy s polákama. (To je jistota.) Tentokrát Istanblue!
