Potom co naši odjeli, jsem měla zkouškovej týden. U nás v Česku takovou věc nemáme. Proplujeme vesele semestrem a pak se na pár týdnů zašijeme doma abysme teda nastudovali, co je potřeba do zkouškovýho.
Tady se testuje aj uprostřed semestru. Považuju to za docela dobrej nápad, neboť objem látky není tak smrtící. (Aspoň vím co mě čeká na konci). Zkouška z Angličtiny byla trošku lingvistický oříšek, neboť Erkan Ylmez Hoca (hodža), vystudoval PhD v Anglii, a libuje si v jazykových zapletencích. Než jsem to přelouskala, vypršel čas a měla jsem půlku testu.. bomba. Naštěstí mě má rád a dal mi nějaký body k dobru za docházku. (uf). Zkouška z němčiny mi připomínala maturitu. Seděla tam komise dvou učitelů, chodili jsme do prázdné třídy po třech - každých dvacet minut jedna skupinka. Tahali jsme si čísla a hovořili na daná témata...(ojoj). Vzhledem k tomu, že z nějakého důvodu většinou Tereza z Čech působí jako veselé rozptýlení, byli jsme jedinná skupinka, která nevypadla ze třídy s křídově bílým obličejem. Zkouška ok, ale do konce semestru budu muset VEHEMENTNĚ zabrat. Turečtina dostává pěkně zabrat. Řekněme spíše, že učebnice turečtiny leží hluboko nadně šuflete a spí hlubokým spánkem odstrkovaných objektů mé pozornosti. Prostě není čas. Tělocvikáři mě minule naštvali. Jak jsou vždy rychle se vším hotoví a jejich konverzace sestává povětšinou ze specifických ftípků (víme), podivovali se minule, jaktože ještě nemluvím Turecky. (Nerada přiznávám, že si stěží pamatuju jejich jména. Je to peklo.)
Když člověk nemůže dojít a aspoň něco zahlásit, je ztracenej. Úsměvy a zdravící gesta dřív nebo později přestanou stačit a stejně vás i při JEJICH nejlepší vůli VAŠE neznalost jazyka odsune na okraj skupiny...
Jeslti jsem si myslela, že z učením pohybových dovedností nemívám obecně žádné velké potíže, Turecké folklorní tance ukázaly, že mám ještě velké mezery v přirozeném talentu. Minulá hodina byla trošku psychicky náročná. Chodí tam jeden týpek - můžeme ho nazývat třebas Osman. Je o hlavu a půl menší než já, jinak je to moc pěkně rostlej kluk, a kdyz se roztancuje v zrcadlovce, musím si hlídat bradu, aby mi nepadala moc nízko. Oni jsou tady všichni moc pěkně vytancovaní. Ten zvláštní tureckej rytmus je jim naprosto vlastní a jakýkoliv kroky se učí po jedné nebo dvou ukázkách i v originálním tempu. Klopím hlavu a přiznámám, že já potřebuju ty pohyby prostě rozebrat!
No nic. Osman prostě na mě hleděl trochu překvapeně, když jsem mu řekla, že si nepamatuju tu sestavu. co před tím tancoval. OOOOuuuu-kej. Vím, že jsme to někdy na začátku semestru tancovali. (Na začátku semestru!) Ale já prostě teď už nevim. (Dořiti, já nechcu byt největší luuuuzr jenom proto, že su Erasmus!) Navíc nikomu nikdy nerozumím. Co neodkoukám, to nevím. Zkouška z folklorních tanců probíhala tak, že Nazim Hoca (hodža to je jako profesor, tak tady oslovujeme učitele), nás zkoušel z nejtěžšího (a nejrychlejšího) tradičního tance zvaného Karadeniz (Černé moře), co se tady děti učí tancovat už od základky ve všech kroužcích. Turecké folklorní tance se hopsají vždy ve skupině, takže by to Šírovka zvládla. Jenže hocam mě postavil uplně do jiné role a navíc na poslední chvíli změnil pár prvků choreografie (kvůli počtu lidí ve formaci) a to už jsem z gest a tureckého vysvětlení úplně nepobrala. Tak mám 50%. Jojo...
... Jinak Turecké národní tance jsou fakt kráááásné. Především v klučičím provedení. Důraz je kladen na rázný krok, autoritativní dupání a mužně široké postavení paží. Zkusím nají něco na Youtube, nebo se zeptám našeho Hoca, abych poslala vzorek na ukázku.
Žádné komentáře:
Okomentovat