14.10.2009
...aneb narozeniny jsem slavila v nejvyšších kruzích.
Vyšlo nám nádherné počasí a jako členové výpravy jsme si bezvýhrad sedli. Dvě holky a dva kluci. Özgün i Aybi znají dobře místní hory protože se znají z horolezeckého klubu, co funguje při univerzitě. Oba dělají PhD. na Faculty of Mechanical engineering. Aybi toho moc nenamluvil, pak vyšlo najevo, že nemluví anglicky, ale s Özgünem jsme si docela pokecali a s Aybim byla vlastně v závěru taky sranda. Nesli jsme si v krosnách věci na dva dny, takže všeho všudy skoro nic a bylo krásně. Na konci jsem sice měla spálenej obličej, profouknutý uši skrz naskrz a sedřený koleno (to když jsem se štelovala na skále abych vzala jakousi fotku).
Vylezli jsme do cca 2300 na vrchol zvaný Monk´s Hut, ale bylo už docela pozdě a ukázalo se, že na vrchol Uludag bysme to nestihli. ( A když bysme to chtěli narvat, tak bysme museli valit rychle dolů - bez vychutnávání výhledů - takže jsme to zavrhli.) Takže jsme se vrátili do 2000 m n.m. do oblasti zvané "Šest jezer" a tam jsme přenocovali u jednoho z ledovýcových jezírek nazvané "Kilimli Göl" čili kobercové jezero, pod příkrou skálou. Byla to nádhera. Uvařili jsme véču, prohlídli si okolí, udělali spoustu foteček a krásně si pokecali na karimatkách úplně zmrzlí pod průzračnou oblohou. Özgün mi původně téměř zakázal spát pod širákem, ale řeknite mi, kdo chce spát ve stanu, když Mléčná dráha je vidět jasněji, než dekoliv kde se běžně ocitáte. Chápu, že když už se s těma stanama táhne, tak chtěl mít pocit, že budou využitý. :)
Zůstala jsem sedět poslední na károšce mezi stanama, hleděla jsem na oblohu se zalomeným krkem a zabalená do spacáku. Chvílama jsem měla pocit, že jsem zakořenila na tom místě částečně do země a částečně do oblohy. Ticho mě pohltilo, že jsem neslyšela ani vlastní dech a nakonec i zima odešla, protože jsem zapomněla, že mám nějaké tělo. To sedělo na turka skrčené na trávě mezi šutrama, zatímco duše si lítala po hvězdách a hopsala si po kamenech a vrcholcích skal....Bylo mi kráááásně. Ve stanech to stichlo, kluci se vykecali a já jsem si lehla na nejrovnější místo jaký jsem v té tmě dokázala najít, natáhla jsem se tam a měla pocit, že mě ta hvězdná záře svým mrazivým blikáním promrazuje domrtva. Jen očima jsem mrkala a bála se, že mi něco z té nádhery unikne.
Ráno jsem vstala první a vyběhla s foťákem na kopec. Popsala bych stránky a stránky, kdybych to měla popsat. Ráno je prostě .... nejkrásnější.
...aneb narozeniny jsem slavila v nejvyšších kruzích.
Uplynulý víkend jsme s klukma z horolezeckého klubu šplhali na nejvyšší horu pohoří Uludag. Moje spolubydla Karu nejdřív nechtěla jít, ale nakonec vyfasovala karimatku od Ögzüna a šla. Byla nakonec moooc ráda.
Vyšlo nám nádherné počasí a jako členové výpravy jsme si bezvýhrad sedli. Dvě holky a dva kluci. Özgün i Aybi znají dobře místní hory protože se znají z horolezeckého klubu, co funguje při univerzitě. Oba dělají PhD. na Faculty of Mechanical engineering. Aybi toho moc nenamluvil, pak vyšlo najevo, že nemluví anglicky, ale s Özgünem jsme si docela pokecali a s Aybim byla vlastně v závěru taky sranda. Nesli jsme si v krosnách věci na dva dny, takže všeho všudy skoro nic a bylo krásně. Na konci jsem sice měla spálenej obličej, profouknutý uši skrz naskrz a sedřený koleno (to když jsem se štelovala na skále abych vzala jakousi fotku).První den
Vylezli jsme do cca 2300 na vrchol zvaný Monk´s Hut, ale bylo už docela pozdě a ukázalo se, že na vrchol Uludag bysme to nestihli. ( A když bysme to chtěli narvat, tak bysme museli valit rychle dolů - bez vychutnávání výhledů - takže jsme to zavrhli.) Takže jsme se vrátili do 2000 m n.m. do oblasti zvané "Šest jezer" a tam jsme přenocovali u jednoho z ledovýcových jezírek nazvané "Kilimli Göl" čili kobercové jezero, pod příkrou skálou. Byla to nádhera. Uvařili jsme véču, prohlídli si okolí, udělali spoustu foteček a krásně si pokecali na karimatkách úplně zmrzlí pod průzračnou oblohou. Özgün mi původně téměř zakázal spát pod širákem, ale řeknite mi, kdo chce spát ve stanu, když Mléčná dráha je vidět jasněji, než dekoliv kde se běžně ocitáte. Chápu, že když už se s těma stanama táhne, tak chtěl mít pocit, že budou využitý. :)Noc u Kobercového jezera
Zůstala jsem sedět poslední na károšce mezi stanama, hleděla jsem na oblohu se zalomeným krkem a zabalená do spacáku. Chvílama jsem měla pocit, že jsem zakořenila na tom místě částečně do země a částečně do oblohy. Ticho mě pohltilo, že jsem neslyšela ani vlastní dech a nakonec i zima odešla, protože jsem zapomněla, že mám nějaké tělo. To sedělo na turka skrčené na trávě mezi šutrama, zatímco duše si lítala po hvězdách a hopsala si po kamenech a vrcholcích skal....Bylo mi kráááásně. Ve stanech to stichlo, kluci se vykecali a já jsem si lehla na nejrovnější místo jaký jsem v té tmě dokázala najít, natáhla jsem se tam a měla pocit, že mě ta hvězdná záře svým mrazivým blikáním promrazuje domrtva. Jen očima jsem mrkala a bála se, že mi něco z té nádhery unikne.Pokaždé když jsem se v noci probudila, mělo místo trochu jinou tvář. Obloha se vždy trochu pootočila, pak vyšel měsíc, a jeho odraz v jezeře vypadal jako ryzí stříbro! Skály zněly svým nočních dechem a vítr jen tak lehce pofukoval. Byl to jedinné, co se hýbalo. Můj tělouš na tu zimu reagoval taky zvláštně. Bylo to, jakoby mi byla zima jen v probuzeném stavu. Když jsem spala tak ok. Těsně po probuzení jsem sledovala jak mi je a překvapivě jsem cítila aj teplo. Jenže když jsem se chtěla trocha pokochat okolím, aniž bych vystrčila ze spacáku něco víc než nos, tak mi do něho vlezla zima a bylo po teple.
Ráno jsem vstala první a vyběhla s foťákem na kopec. Popsala bych stránky a stránky, kdybych to měla popsat. Ráno je prostě .... nejkrásnější.Cesta na vrchol
Protože jsme nechali summit na další den, měli jsme spoustu času na kochání. To se mi líbilo. Vydržela bych sedět hodiny na kameni a sledovat, jak se v závislosit na postavení slunce mění pohled do údolí...
Tento druhý den byla neděle a já měla narozky. Hověla jsem si a parrádně jsme si to užívala. Kluci a Karu mi popřáli a měli pro mě aj ftipnej narozeninovej muffin se zabodlou sirkou jakože svíčka. Jenže fučelo tak, že se nerozhořel ani zapalovač, takže jsem to měla bez ohýnku. Na vrcholu vlála malá červená vlaječka, zapsali jsme se do miniknížečky co byla uložena do trojitého plechového obalu a sedli si za skálu do závětří. Zatímco na jihozápadní straně fučelo tak, že jsme si musely s Karulou omotat hlavu šálou, takže jsme vypadaly jako muslimky, když jsme skočili za kámen s výhledem na severovýchod, bylo to, jako když utne. Vítr nikde, ticho jako když vypnete zvuk.
Chvála zdraví
Je třeba děkovat za zdraví každý den. Cítila jsem se celou dobu fakt báječně. Nesla jsem si svou krosnu, šlapala do kopce, všude fučelo a pod nohama jsem měla CELÝ SVĚT!
Nejpříjemnější narozeniny, jaké jsem kdy měla. Je mi krásných 25 let.
Žádné komentáře:
Okomentovat