5.12.2009
Zbývalo jít do kanceláře pro navrácení depozitů a ukončení smluv.
Neměla to být klidná záležitost, únavu a šok jsem si nechala na někdy jindy. Derya neustále překládala. Ella brečela, Anita chtěla odškodnějí, Sanny jí přikyvovala. Aga jen nadávala polsky a majitel ve svých naleštěných botách přišel až po dlooouhé chvíli čekání. Jeho pobočník skoro nemluvil.
Bylo třeba vyřešit kdo komu co platí. Turci začínali být na Deryu hnusní a mě došlo, že potřebujeme chlapa. Prosila mě, ať zavolám Özgunovi.
Všechny holky seděly v sedačce a po křesílkách naproti velkému černému kancelářskému stolu, za kterým seděl nad otevřenými knihavi a účty zaměstnanec firmy, vedle stolu stál majitel v saku (než si ho obléknul ve vedlejší místnosti, všimla jsem si, že má pod paží pistoli, jako mívají detektivové v amerických filmech). Derya seděla napůl zadku v koženém křesle na druhé straně stolu, naproti stojícímu majiteli a já jsem stála za Deryou. Anita kouřila na balkoně.
Chtěli jsme depozit a taky zpět nájem za zbývající dny do uplynutí už zaplaceného měsíce. Oni po nás chtěli zaplatit elektřinu a vodu. Teď přišla má chvíle. Vyšlo najevo, že barák ještě neměl instalovaný počítadlo na vodu ke každému bytu, takže přišel jedinný účet od vodařů na 1150 lir pro celý dům. Ti nám to rozpočítali na 40 lir na byt, to znamená, že každý z nás měl platit 20 lir za vodu. Vím, že Johannes platil za poslední měsíc pouhých 5 lir, a to jsem se u něho prvních 14 dní sprchovala taky, protože MY jsme ještě žádnou vodu neměli. (!!!) Tak jsem to všem okamžitě řekla, a by měli jasnou představu. Katka a Iskra si stěžovaly, že se celou tu dobu právě na vodě snaží ušetřit! Nelíbilo se jim, že teď to budou prakticky platit za někoho jiného. Za někoho, kdo se vesele rachtal v horké sprše třeba třikrát denně celej měsíc.
Byla jsem k smrti rozčilená. Dořiti, jak dlouho máme vlastně horkou vodu? Tři týdny? Víc ani náhodou. Není možný, abych platila třikrát víc, než Johannes. Sralo mě to. Co to je za systém? Derya začínala být z překládání unavená. Čelila všem těm blbým kecům a nesmyslným argumentům... nám překládala, jen zlomek. Pak mi vysvětlila, že zbytek byl nekonstruktivní a byl by nám k ničemu.
Pak přišel Özgün. Na zlomek vteřiny se mi ulevilo. Ten pocit, že vešel velkej chlap, kterej byl na naší straně byl neuvěřitelně osvěžující. Úleva jako blázen.
Jenže nic se prakticky nezlepšilo. Navíc si všichni zapálili. (!) Kouřil plešatej zaměstnanec firmy, majitel i elektrikář. Cítila jsem silnou paniku. Otevřela jsem všechna okna i dveře na balkon, jenže hluk z ulice znesnadňoval dorozumívání. Byl to hnus.
Jednání bylo k ničemu. Turci byli neoblomní. Nenávidím je všechny. Ubytujou nás v domě, kterej stavěli začátečníci, bez jakýchkoliv bezpečnostních zařítení a měli by nést náslekdy, a ne se nás nažit ještě oškubat. Holky byly unavené, ale Anita byla stále nepříčetná.
Když se to dlouho nikam nehnulo, Özgün volal otcovi, aby se zeptal, jestli je takovýto systém placení přípustný. Já NESNÁŠÍM NESMYSLY! To je systém příustný tak na kolejích, pro studenty, ale ne v nájemním domě, kde bydlí v každém bytě uplně cizí lidi, samostatné jednotky, tak jako samostatně by se jim měla počítat spotřeba energií! Někdo se snaží ušetřit a jinej plýtvá a neřeší nic. Pak je na tom vždycky bitej ten, kdo šetří. Vždycky. Źivot mě učí, že šetřit se NEVYPLÁCÍ...
Dopadlo to tak, že jsem všichni museli zaplatit. Neuhádala jsem pro nás VŮBEC NIC. Źe tady Karu nebyla v noci je pro ni jenom dobře. Ale teď mě to sralo, protože všichni jsou na všechno dva, jen můj parťák si zas lítá někde po výletech. Když se zapojovala voda a bylo potřeba čekat doma na vodaře, když se registroval plyn, když se řešil internet, když kapala voda, nebo bylo třeba vyřídit placení nájmu... vždycky byla prostě někde jinde.
Dostaly jsme peníze a vypadli pryč. Skřípala jsem zubama. Když jsme odcházeli, vstoupila vysmátá Karu s červenou krosnou na zádech.
Prosím Vás vysvětlete jí někdo jinej, co se tady dneska v noci stalo. Já teď prostě nemůžu...
--------------
Vraceli jsme se do domu, abysme si zbalili. Všechno šlo tak nějak mimo mě. Začínala jsem být unavená. Balila jsem si skoro automaticky. Spoustu věcí jsem nemilosrdně vyhodila. Pomáhala mi Derya, Özgun. Skoro jsem ty lidi nevnímala. Bylo mi v tom pokoji tak strašně těžko. Moc jsem chtěla být už zase pryč.
Všude byl najednou klid.
Otevřela jsem okno a to se na půl cesty zarazilo o čelo postele... přesně tak jako v noci. Vpomněla jsem si na kouř, nažloutlé šero a štiplavý vzduch. Vytryskly mi slzy. Byl to šílenej impuls. Dejrya se ptala co se stalo a když jsem se jí to snažila nějak krátce vysvětlit, celá jsem se rozklepala. Nemohla jsem to vyprávět. Rozbrečela jsem se a byla jsem strašně vděčná, že mě někdo pevně drží. Vzpomínka mě bodala do spánků, a pálila na plicích. Fuj.
Bylo toho moc.
Když jsem dobalovala, slunko zapadalo. Všechno dostalo oranžovozlatý odstín... moje oblíbená část dne. Cítil jsem se slabá, ale odhodlaná. Pamatuju si, že jsem reagovala jen na nejnutnější podněty. Přišel kluk v červeném svetru. Byl to ten, co mě v noci vytáhl ven. Nemohla jsem mu vůbec nic říct. Nemluví anglicky. Mluvila jsem na něho Česky a bylo mi to úplně jedno. Pak bylo dobaleno a my jsme stáli všichni na balkoně. Vnímala jsem nevím co, ale bylo to, jako kdyby někdo něco náhle vypnul.
Do bytu od pana "anděla" se nastěhovalo pět holek. Já jdu k Derye. Nějak dlouho jsem to neřešila. Stejně u ní asi zůstanu příští semestr. Neboco...
Derya a Özgün mi pomohli s taškama do bytu o dvě ulice vedle. Pak mě donutili něco sníst. Šli jsme na večeři - na mou oblíbenou lilkovou omáčku, která poprvé nechutnala nijak. Chtěla jsem spíš spát. Když jsem viděla jak se snaží mě rozptýlit, tak jsem samou únavou dělala nějaký vopičárny (stejně je vždycky lepší všechno nadlehčovat), a tak byli spokojení. Že prej budeme sledovat nějakej film, jenže já jsem usnula, než našli titulky. Usínání bylo divný. Viděla jsem stále dokola nekončící schodiště...
Žádné komentáře:
Okomentovat