cca 19.3. 2009
Šla jsem dneska odpoledne ze staré Görükle, kde bydlím, do centra - na Yarlešim a měla jsem chuť o tom napsat. Napadlo mě, koho bude zajímat jak se jde na Yarlešim...
Ale proč tu cestu teda chodím tak ráda?
Šla jsem dneska odpoledne ze staré Görükle, kde bydlím, do centra - na Yarlešim a měla jsem chuť o tom napsat. Napadlo mě, koho bude zajímat jak se jde na Yarlešim...
Ale proč tu cestu teda chodím tak ráda?
Vyšla jsem z domu a přez nos mě praštila vůně jara. Vzduch už je teplejší a první květy ovocných stromů nakazily vzduch široko daleko. Slunko vysušilo už skoro všechny kaluže. Šlo se mi lehce, jako bych měla na nohou křídla, jako Asterix.
Na rohu ulice seděly dvě paní v tradičních gatích s rozkrokem až u kolen a šátky na hlavách. Kolem běhaly děti. "Merhaba" zdravím je. Paní s úsměvem odpoví: "Merhabalar kiz."
Kolem jezdí dolmuše a už mě snad možná i znají, že vědí, že nenasednu. Dva muži jdou proti mě, starší, jeden s hůlkou a oba s bílou čapkou s anténkou, jaké se nosí na modlitby do mešit. Trochu ošuntělé sako a špičaté boty, to je nutnost. Stará paní cosi křičí z okna na muže s vidlemi, ten jí netrpělivě odpovídá, kluci si kopou s poloprázdným balónem před radnicí, která je už rok prázdná, protože se o Görükle od loňska stará městská část Nilüfer, tak nepotřebují zádné radní.
Muži vykuřují před jednou z mnoha čajoven, prosklenou výlohou vidím, jak hrají obě televize, v každém rohu něco jiného. V jedné fotbal, ve druhé telenovela.
Na křižovatce stojí navoněná slečna, čeká na dolmuš, a sleduje jak mladý pár nakupuje v pojízdném stánku jakési domácí nezbytnosti. Baví se na hlas, rozhazují rukama, divoce kývou hlavama. Kdybych tu byla úplně nová, myslela bych si, že se hádají. V maringotce vidím velký výběr snad úplně všeho od trychtýřů, přes prodlužovačky až po špičaté obojky na buldoky.
Další muži posedávající na sluníčku kolem čajoven za zatáčkou si mě (jako vždy) dlouze prohlížejí, volají na sebe, zdraví se s kolemjdoucími, kteří se krátce zastaví, aby zjistili jak se kdo má a pak zase pokračují.
Před malými obchůdky stojí prodavači, někteří si vynesli svoje stoličky ven na chodník a popíjejí čaj.
Míjí mě traktor. Řídí ho starý pán s modlitební čapkou a za ním sedí stará paní celá zahalená do černého plátna. Zastavují u centra zemědělců (Tarim Merkezi). Paní mě překvapí, jak hbitě z traktoru seběhne, nezamotá se do plátna a ani se nikde nazahákne.
Pak jdu kolem politického centra Turkče halk partesi a muži cosi bouřlivě rozebírají u televize. (Musím se večer zeptat Serkana aby mě přeložil zase nějaký zprávy).
V úzké ulici stojí po jedné straně auta, na chodnících sedí muži u čaje. Z chodníků rostou mladé kvetoucí ovocné stromky a mezi tím se po centimetrech pomalu do předu posunuje náklaďák. Za ním se tvoří fronta. O pár centimetrů míjí pouliční lampy a stromky to pěkně schytají. Muži vstávají od stolů a všichni kamioňáka navigují. Řvou na něj z jedné i z druhé strany. Z fronty se ozvou netrpělivé klaksony a ženy se vyklánějí z oken. Ani v takovém mumraji neprojdu bez povšimnutí a Mehmet vykoukne ze své Lokanty. "Terééza, čorba! güzel!" Zve mě dovnitř na polívku. "Yarin!" odpovím. (To jsem se naučila od turků. Všechno yarin - zítra.Když už nevím kudy kam, řeknu yarin.)
U náměstí lékáren se začne měnit vzhled lidí. Míjím studnety ve švihácky rozepnutých bundách a kočky v uplých ryflích, v kozačkách s kabelkou a slunečními brýlemi. Aj kluci vytáhli tuto protisluneční parádu. Pěkně americké, letecké. Z blízkého farmářského trhu se ozývá "BUYRUN!!" a vidím lidi chodit ve všech směrech s igelitkami plnými ovoce a zeleniny.
NO, to by stačilo. Prostě tak. Ani cesta do centra není nezajímavá.
Žádné komentáře:
Okomentovat