1.11 2009
Osmý týden...
29. října slaví Turci velký svátek, kdy si připomínají slavný vznik republiky. Atmosféra, kterou vytváří vyvěšené vlajky, množství plakátů, výzev, bilbordů a sloganů v červenobílých barvách a ještě větší množství podobizen Mustafy Kemala Atatürka je naprosto neuvěřitelná. Není domácnost, kde by neměli státní vlajku, a není dům, kde by z balkonů a oken nevysely aspoň tři.
Měli jsme v repertoáru písničku, která má docela těžkou pasáž. S ní jsme si na zkouškách moc nevěděla rady, protože se zpívá hoodně vysoko. (horní A). Na koncertě jsem se nestačila divit. Díky emocím (nebo botám) jsem dostala svoje tóny tak vysoko, jako nidky předtím...
(S Deryou před koncertem)
(S ostatníma holkama ze sboru)
(foto ze zkoušky, Velký Mustafa Kemal)
Osmý týden...
Od začátku semestru chodím zpívat do sboru při katedře hudby na pedagogické fakultě. Tento pátek jsme měli vystoupení s orchestrem.
29. října slaví Turci velký svátek, kdy si připomínají slavný vznik republiky. Atmosféra, kterou vytváří vyvěšené vlajky, množství plakátů, výzev, bilbordů a sloganů v červenobílých barvách a ještě větší množství podobizen Mustafy Kemala Atatürka je naprosto neuvěřitelná. Není domácnost, kde by neměli státní vlajku, a není dům, kde by z balkonů a oken nevysely aspoň tři.
Na počest tohoto svátku se konal také v kulturním centru při teologické fakultě velký koncert, jehož se účastnil náš sbor, symfonický orchestr Bursa a ktudenti herecké konzervatoře. Spojením recitace básní s válečnou tematikou, kteřé přibložovaly historické okolnosti vzniku republiky, emotivních proslovů a orchestrální doprovod se sborovým zpěvem vznikl uchvacující program, z něhož jsem nerozuměla kromě několika slov téměř nic, ale jehož umělecký dojem a náboj do mě udělal obrovskou díru, takže jsem se nakonci při zpěvu státní hymny taky rozbrečela, jakoby to všechno bylo taky moje vlastní.
Celé hlediště stálo, všichni mávali vlaječkami a zpívali s námi tak srdečně, jakoby jsme tu válku vyhráli včera.
Celé hlediště stálo, všichni mávali vlaječkami a zpívali s námi tak srdečně, jakoby jsme tu válku vyhráli včera.
Tu atmosféru nikdy nezapomenu. Dirigentce zářily vlasy od reflektorů, smičce orchestru byly jako tráva ve větru a sboristé stáli všichni jeden jako druhý v černém a seřazeni podle velikosti. (Taky sehnat tu černou halenku mě stálo tři dny nakupování a z černých lakovaných bot mám rozedřené nožky ještě teď. au au. (ted mě napadá, jestli ty vysoké tóny nedopadly tak dobře jen díky bolesti z bot...)
(S Deryou před koncertem)
(S ostatníma holkama ze sboru)
(foto ze zkoušky, Velký Mustafa Kemal)
Žádné komentáře:
Okomentovat