6.12.2009
Lidská paměť funguje prazvláštním způsobem.
Ráno jsem vstala už v devět. Zvedla jsemse s pohovky poměrně odpočatá. Vedle v pokoji byl ještě klid. Rozhodla jsem se dát si sprchu. Objevila jsem potřebné věci v kabelách poměrně rychle. Objevila jsem, jak se užívá prazvláštní krabička na ohřívání vody.
Derya bydlí se Suleymanem, svým klukem. (Na turecké poměry je to dost rarita, před svatbou.) Jenže Sulo dostal výbornou práci v Izmitu a teď se stěhuje. Po 4řech letech má být Derya najednou sama. Je to usměvavá holka, ale z povídání vím, jak ju to trápí. Proto je tak nadšená, když s ní teď mám bydlet.
Jenže...
Ten byt má jedinný pokoj s jedinnou postelí. Pak malý obývák s kuchyňským koutem. Je tady neuvěřitelnej bordel. Všechny věci co si dokážete představit, jsou všude - i na místech co si představit nedokážete. Neuvěřitelné. Je to nový byt, a žijí tady dva mladý lidi. Ale vypdá to, jako by tu bydlela už třetí generace jedné rodiny. Je tady VŠECHNO a je to VŠUDE.
Navíc je tu ještě něco. Není tu plyn.
A je tu kočka.
Malá neuvěřitelně divoká bílá kočka s rezavýma flekama na kožichu. Co mi ještě včera večer stihla sežrat půlku mého ČESKÉHO salámku. (!) Vyskočila na kuchyňskou linku a prokousala se igelitkou. Vyleze uplně všude. Trénuje zuby i drápky na všem co vidí.
Ve sprše jsem si umyla hlavu, voda byla jakš takš teplá. Z vlasů mi tekla šedo bílá voda a to co jsem smrkala, nechete vidět. (Další důkaz toho, že nos je skutečně spolehlivý filtr vzdušných nečistot.)
(Koupelna bude potřebovat generálku. Netuším, kam si dám věci.)
Když jsem vyšla z koupelny, kočka zrovna zkoušela skoky do výšky a zatnula se mi drápkama odhodlaně do stehna. (Au!) Derya byla už vzhůru a seděla u počítače. Ukazovala mi krvavou ruku, jak ji její mazel dnes poškrábal. Řekla mi, že přemýšlí, že kočku někomu dá, nebo že ji pošle do Izmitu se Suleymanem. (Juchuuu!!!) To byla krááásná myšlenka. Reagovala jsem rozvážně, jemně naznačovala, že to možná je fakt dobrej nápad. (Sulejman bude stejně ve velkým bytě úplně sám...a kočka potřebuje víc prostoru...nejlépe zahradu.) Ale uvnitř jsem jásala a doufala...
Já mám jinak zvířata docela ráda. Fakt.
Na desátou jsme byly domluvené s Katkou z Čech, že se sejdeme v Abišolu na snídani. Těšila jsem se, že si budeme moct popovídat Česky.
Vešla jsem dovnitř, dala si čaj a sedla si do měkkého pohodlného křesla u okna, kde je dobrý výhled na ulici. Mám to místo ráda. Dobře se tady přemýšlí.
---------------------------
Je zvláštní jak pracuje lidská paměť. Některé věci z předešlé noci si skoro nepamatuju, a jiné se vybarvily tak výrazně, že mi vhánějí slzy do očí.
Lidská paměť funguje prazvláštním způsobem.
Ráno jsem vstala už v devět. Zvedla jsemse s pohovky poměrně odpočatá. Vedle v pokoji byl ještě klid. Rozhodla jsem se dát si sprchu. Objevila jsem potřebné věci v kabelách poměrně rychle. Objevila jsem, jak se užívá prazvláštní krabička na ohřívání vody.
Derya bydlí se Suleymanem, svým klukem. (Na turecké poměry je to dost rarita, před svatbou.) Jenže Sulo dostal výbornou práci v Izmitu a teď se stěhuje. Po 4řech letech má být Derya najednou sama. Je to usměvavá holka, ale z povídání vím, jak ju to trápí. Proto je tak nadšená, když s ní teď mám bydlet.
Jenže...
Ten byt má jedinný pokoj s jedinnou postelí. Pak malý obývák s kuchyňským koutem. Je tady neuvěřitelnej bordel. Všechny věci co si dokážete představit, jsou všude - i na místech co si představit nedokážete. Neuvěřitelné. Je to nový byt, a žijí tady dva mladý lidi. Ale vypdá to, jako by tu bydlela už třetí generace jedné rodiny. Je tady VŠECHNO a je to VŠUDE.
Navíc je tu ještě něco. Není tu plyn.
A je tu kočka.
Malá neuvěřitelně divoká bílá kočka s rezavýma flekama na kožichu. Co mi ještě včera večer stihla sežrat půlku mého ČESKÉHO salámku. (!) Vyskočila na kuchyňskou linku a prokousala se igelitkou. Vyleze uplně všude. Trénuje zuby i drápky na všem co vidí.
Ve sprše jsem si umyla hlavu, voda byla jakš takš teplá. Z vlasů mi tekla šedo bílá voda a to co jsem smrkala, nechete vidět. (Další důkaz toho, že nos je skutečně spolehlivý filtr vzdušných nečistot.)
(Koupelna bude potřebovat generálku. Netuším, kam si dám věci.)
Když jsem vyšla z koupelny, kočka zrovna zkoušela skoky do výšky a zatnula se mi drápkama odhodlaně do stehna. (Au!) Derya byla už vzhůru a seděla u počítače. Ukazovala mi krvavou ruku, jak ji její mazel dnes poškrábal. Řekla mi, že přemýšlí, že kočku někomu dá, nebo že ji pošle do Izmitu se Suleymanem. (Juchuuu!!!) To byla krááásná myšlenka. Reagovala jsem rozvážně, jemně naznačovala, že to možná je fakt dobrej nápad. (Sulejman bude stejně ve velkým bytě úplně sám...a kočka potřebuje víc prostoru...nejlépe zahradu.) Ale uvnitř jsem jásala a doufala...
Já mám jinak zvířata docela ráda. Fakt.
Na desátou jsme byly domluvené s Katkou z Čech, že se sejdeme v Abišolu na snídani. Těšila jsem se, že si budeme moct popovídat Česky.
Vešla jsem dovnitř, dala si čaj a sedla si do měkkého pohodlného křesla u okna, kde je dobrý výhled na ulici. Mám to místo ráda. Dobře se tady přemýšlí.
---------------------------
Je zvláštní jak pracuje lidská paměť. Některé věci z předešlé noci si skoro nepamatuju, a jiné se vybarvily tak výrazně, že mi vhánějí slzy do očí.
Je to jako útržkovitý film s vypnutým zvukem. Jen dunění a hukot ohně. Občas nějaké turecké slovo, dupot. Jinak ticho...
Dlouhatánské schodiště. Okamžik kdy nemůžu ve tmě najít klíčovou dírku, pak pohled od našeho bytu naplněného hustým dýmem, jen chabé světlo z ulice prosvituje u oken. Zápasím s batohem a nemůžu najít zipy, počítač se zdá být dvakrát větší, než batoh, nemůžu se trefit, klepou se mi ruce a potřebuju kyslík, otvírám okno, obrovská postel jako neústupné monstrum nedovolí otevřít víc než třicet centimetrů. Když se protlačím ven, hustý kouř jde se mnou, takže stejně nedosáhnu na kyslík. Nemůžu dýchat. Ten strašný pocit tisíců jehel v plicích. Batoh nejde otevřít, zasekl se zip. Dořiti, pak ten hlas. Out Out! Červenej svetr se vynožuje z dusivé mlhy a táhne mě ven. A pak jen nekončící schodiště. Schody, schody, kluzké schody, hučení ohně, a jehly v plicích. Tlak na spáncích... a pak... VZDUCH. Hluboký nádehech, hvězdy zmizely, červenej svetr kašle u zídky, všude ticho...
Nevím jak jsme se dostali k Serkenovi. Vím, že jsme tam nějak došli, ale nepamatuju si to.
Čekala jsem na Katku. Bylo čtvrt, pak půl jedenácté. Věděla jsem, že pokud nepřišla, měla k tomu dobrej důvod. Bylo mi to vlastně fuk. Seděla jsem tam víc jak hodinu a třídila si myšlenky. Na ploché obrazovce hrály klipy. Sledovala jsem jak se tam krásné holky natřásají v rytmu turecké hudby... a přemýšlela o včerejšku.
Jak málo chybělo a já se vrátila zpátky do postele. Pozitivní myšlení tě může někdy přivést i do průseru. Když někdo v noci buší do deveří, ne vždy jsou to opilí studenti, co se vrátili z akce. Jak málo chybělo a já znovu zatáhla zavěs a šla si lehnout. Usnula bych okamžitě. Jak málo chybělo a nikdo nás nevaroval. Hakan byl vzhůru s Lukášem a první ucítili kouř. Stačilo abysme všichni spali. Byly přece dvě ráno. Kdo by nás varoval. Kdy?
Je mi zle.
Žádné komentáře:
Okomentovat