Chystala jsem se do Izmiru a pokaždé, když jsem to někomu řekla, ať už Özgünovi, nebo Deryeře, všichni reagovali nějak takhle: Óó Izmir!! čok güsel! To krásný město! Evet, ty jít do Izmiru. Jít a všechno uvidět! Čok güsel!
Izmir je jedno ze západních měst Turecka, třetí největší v celé zemi. Všechny reakce na moji plánovanou cestu byly opravdu nadšené, tudíž byl Izmir pro mě tak trochu mysteriózní město. Chtěla jsem vědět, co je na něm tak úžasného.
Koupila jsem si lístek u společnosti Nilüfer a naplánovala cestu na pátek ráno. Mám tam jednu kamarádku, která mě pozvala, abych s její rodinou strávila víkend a tak mám o spaní a průvodce postaráno. Dilek zkončila školu loni. Studovala mezinárodní vztahy a potkaly jsme se na začátku minulého semestru, když jsme jeli s Azízem kupovat kolo na cikánský tržiště.
Posledních pár týdnů jsme byly s Dilek v kontaktu a telefonu a docela jsem se na ni zase těšila. Připravila jsem si pro ni malý dárek - jeden pár z mojí sbírky náušnic :)
Do Izmiru se jede pět hodin. Řidiči mají hodinu přestávku v Balikesiru, tak jsem se trochu učila turečtinu, trochu spala a trochu koukala po krajině. Krásných pět hodin v buse, pohoda, dumání a tak.. jo, to jsem si myslela. Dilek však volala na začátku cesty, když jsem nastupovala, a chtěla mluvit se stewardem. Ok, předala jsem mu telelfon a Dilek mu patrně vysvětlila, že su totálně ztracená a bezradná cizinka, tak aby se o mě postarali. (Bože.) To jsem ještě brala jako zajímavý projev zájmu aby všechno probíhalo hladce. (Prosím vás řeknite mě, co by mohlo NEprobíhat hladce, když nasednete v Burse a vysoupíte v Izmiru?) Pak jsem usnula zaslouženým spánkem (jelikož jsem v noci moc nespala) a vtom volá Dilek, aby se po dvou hodinách jízdy zeptala, kde jsem.
"Tyvogi, Dilek, kde asi tak jsem..." rozhlížela jsem se... "no, prostě na dálnici směr Izmir" Na to se nedá moc dobře odpovědět. Dilek že chce mluvit se stewardem...ten jí možná řekl něco bližšího. Pak se mě ještě třikrát zeptala, jestli je nějakej problém a ujistila mě, že všechno bude dobrý. To bylo na mě moc péče. Steward pak za mnou chodil každých 15 minut vysvětlovat, kde zrovna jsme!! Jednou mi ukazoval melounová pole a vysvětloval, že toto je melounový kraj. Pak zase přišel, přinesl mi vodu a ukazoval mi olivové sady. Toto že je kraj oliv. Čok güsel! Byla jsem trochu nervózní a přála si, abych si mohla prostě nerušeně číst svou knížku o Islámu.
Nejen v autobuse jsem měla poměrně velou dávku pozornosti. Hodinová pauza v Balikesiru byla taky zajímavá. Autobusy staví na odpočívadle s kavárnou. Stolečky jsou rozestavěné venku a tak jsem si řekla, že se usadím na čerstvém vzduchu a rozložila jsem si tam svou Turečtinu. Jenže když na vás všichni koukají, cítíte ty oči všude... soustředit se je pekelná záležitost. Chvíli jsme se usmívala na pozdrav a pak se snažila soustředit. Dvakrát se mě přišli zeptat odkud jsem, třikrát mi nabízeli čaj a asi stokrát se ke mě přitočila roztomilá holčička, co tam celou dobu pobíhala a zaměstnávala oba svoje rodiče, kteří ji seznamovali se světem. Ignorovat jejich děti se naprosto nehodí, zvlášť když vím, jak jsou děti v Turecku zbožňovány... a tak jsem se naučila víte co...
Unavená z pauzy jsem zase usedla vzadu ve svém sedadle a doufala, že to zas budou jen melouny a olivy.
Na chvilku jsem usnula a když jsem se vzbudila, krajina se změnila. Byla vlnitá a zelenější. Krátké ale poměrně prudké kopce byly obšancované klidnými ovečkami a křupavě zelená tráva byla pod jejich kopýtky a mezi nízkými stromy natažená jako koberec.
... a pak jsem to uviděla.
Před námi se zvedaly nádherný hory. Myslala jsem, že budu skládat básně. Předhůří bylo stejně kulaťoučký a zelený, jako okolí, jen se zvedalo do větší výšky. Rostly tam stromy na svazích stály občas domečky obehnané zídkou a ohradami pro zvířata. Přála jsem si tímto krajem procházet s batohem na zádech a užívat si všechno pěkně pomalu. Nad těmi kulatými huňatými zelenými vlnami, které se střídaly zrovna jako by se skutečně vlnily jako na moři, se zvedala prudce obrrrovská hora, skalnatá a vrásčitá, jako stará kostnatá dáma. Nerostlo tam už nic, žádná zeleň, žádné cesty, nic. Hora byla špičatá a vysoká tak, že si o ni mrační draci trhaly svá kulatá břicha.
Letěli kolem jako bájné bytosti ze starých legend. Těžké mraky, členité a se všemi odstíny bílé a šedé - říká se jim taky kupy, nebo kumuly - ale pro mě prostě DRACI, nebo HRADY. (Takové jaké jsou u nás na Moravě v době Velikonoc.)
Jen jsem myslela na Bóšu a říkala si, že už pro tuto podívanou Izmir miluju už teď a Bóša ho musí vidět!
Rodina Vural
Z autobusu mě vedli skoro za ruku do servis busu (což je minibus, kterej vás odveze z hlavního nádraží do vzdálenějších končin města a má několik zastávek). Následovala ještě asi hodinouvá projížďka městem. Když mi řidič řekl, že toto je moje zastávka (řekl mu to steward z autobusu), Dilek na mě už čekala. Chvíli jsme si povídaly, svítilo sluníčko, pak jsme naskočily do busu a ten nás vyvezl kamsi do prudkého kopce nahoru. Vedla mě k nim domů. Rodina Vural bydlí v paneláku na samém úpatí hor. Zatajoval se mi dech. Po cestě jsem byla přilepená na skle a sledovala co jsem jen okem uhlídala.
Vyšlapali jsme hodně stoupání a Dilek se pořád omlouvala, že už tam skoro jsme. Táhly jsme jakejsi nákup, kterej během čekání na mě Dilek udělala a když jsme tam doraziliy čekalo na nás velmi vřelé, zvědavé a objímací přijetí. Soustředila jsem se na zapamatování jmen, ale nějak to pořád nekončilo. Vchod byl malý a pořád se tam objevovali nějaké nové lidičky. Pak už jsem nevěděla, jak se jmenovali ti první.
Dilek má čtyři sestry a malého bratra, který vyběhl aj před dům, aby nám odebral nějaké kabele. (To je vychování!) Všichni byli trochu stydliví. Ale když jsem se začala snažit mluvit Turecky, tak se i oni přestali stydět a snažili se mluvit aj anglicky a tak jsme se celý víkend navzájem učili.
Sourozenecká hierarchie
Dilek je nejstarší dcera a tak se doma těší přirozené autoritě. Mladší sourozenci jí nic neodepřou a neřeknou jí jinak, než "Dilek abla." Abla je pojem pro starší sestru. A Abi označuje staršího bratra. Já jsem se na víkend stala "Tereza abla." Bylo to zvláštní a naprosto přirozené. Nikomu nemusela dvakrát o něco říkat a tak zatímco mi ukazovala fotky z jejího studia v Německu, malý Veli odnesl bundy, Sibel donesla turecký čaj a Didar později přinesla čekirdek (to jsou neloupaná, solená slunečnicová zrníčka).
Během večeře odpadly jazykjové zábrany. (každé moje turecké slovo pomohlo vymámit ze školáků nějakou anglickou větu.) Zvlášť Veli a Sibel se rádi se mnou balivi a líbilo se jim, že to, co je učí ve škole nějakým způsobem funguje.)
Hory - blízké i zvdálené
Zamilovala jsem se do výhledu jaký byl z balkonu. Uau. Tajil se mi dech. za domem hory a před domem v dálce Izmirský záliv.
Neustále jsem se ptala, jak se dostaneme od tuto do hor, jeslti bude čas na procházku, jestli tam Dilek chodí, nebo podobné otázky. Dilek však vypadala, že ty kopce vůbec nevidí!! "Hory?? neee, hehe, tam nechodíme. Víš, Turecký lidé, nechodit do hor. Nebýt tam cesty. Nebezpečné. Unavený. Hory Yok."
Dilek měla však jiný plán. Ukázala mi centrum, záliv, Gordon, což je místní slavná promenáda, Konak Pier s kavárnami, nové budovy a nákupní třídy. Celou sobotu jsme strávili procházkou po městě, na bazaru. Ochutnaly jsme nějaké místní speciality a koupily si prstýnky přátelství. Já jsem neztrácela naději, že třeba zaměstnáme v neděli Veliho, aby nám ukázal kou-sí-ček z těch kopců. Vždyť desetiletý kluk jako Veli, to musí mít prolezlé!
Nic. V neděli pršelo. :(
-------------
Paní Vural se o nás krásně starala. Jedli jsme kurdská jídla. Říkala, že vypadám jako její dcery, že mám zůstat dýl.
Při loučení jsem dostala tolik hubiček a objetí, co jsem nedostala za poslední rok, a tísíceré pozvání na další návštěvu kdykoliv budu chtít.:) Děcka mi stokrát řekly I love you, dali mi aj svoje fotky a napsali miloučké vzkazy do deníku.
Koťátka.
Miluju Izmir. Je o něm aj jedna nacionální písnička, co jsme zpívali ve zboru. Tady je jedna její verze.
http://www.youtube.com/watch?v=mbsjkThIER4&feature=related
Je to orchestr. Je to mazec, když se svezete na té atmosféře. Je to písnička o válce za nezávislost. O bitvě, která v roce 1919 rozhodla o dějinách Turecka. Někdy vám o tom napíšu.
Žádné komentáře:
Okomentovat