Tento článek je hodně osobní. Skoro jako deníčkové povídání. Takže kdo hledáte spíš cestopisné záznamy, tak toto asi nebude ono.
Nicméně jeslti vás zajímá, jak fantastickej jsem měla měsíc doma, tak vás zvu na zkrácený přehled
(S Verušákem na pivku v hospodě u Merlina)
Bóšova sestra Radka s Martinem jsou vskutku skvělí hráči, ale přece jenom se mi jednou podařilo urvat jednu výhru. Nebudu předstírat, že to byla náhoda... samozřejmě mám bowling v malíčku (hrála jsem ho po 4 letech poprvé, hehehe). Ale dáme jim ještě šanci na odvetu. :)
(Zaskočili jsme taky zalyžovat na Špičák)
Nicméně jeslti vás zajímá, jak fantastickej jsem měla měsíc doma, tak vás zvu na zkrácený přehled
Do ČR jsem přiletěla 20.1. a pak strávila tři dny v Praze se svou kamarádkou Peťou a sestrou Veronikou. Byl to super čas.
Pak už jsem spěchala za svým milým Bóšou do Liberce. Stopovala jsem z Prahy, protože byl pátek a všechny spoje byly obsazeny. Když jsem chytila parrádní stop, vyložili mě v Jabonci a Bóša už tam na mě čekal v našem zeleném tanku. Když jsem toho krásnýho blonďáka zas po dlouhé době uviděla, asi jsem se ještě víc zamilovala...
Náš nový byt
Poprvé jsem uviděla náš byt na Sluneční stráni. Moc se mi líbí. Bóša ho aj vyzdobil na mou počest. Je to nový byt, 1+ KK s chodbou a balkonem. Parráda. Vypadá sice zatím trochu sterilně, ale však my si ho vyzdobíme a zabydlíme. A POZOR! Dostala jsem k svátku (který mám 15.10) náááádhernou geografickou knihu: ZEMĚ. Hmmmm!
V liberci proběhlo několik super setkání s nejmilejšími kamarády, jako je Farry a Jiťa. Hned jsme s nimi skočili na pizzu do Menzi a další den taky na film Avatar do kina. Bomba bylo povídání po filmu. Když jste totiž po společném zážitku z dobrého filmu všichni naladění na stejnou vlnu, povídáte si a nechce se vám ze sálu odejít ani po titulkách ani po všech závěrečných písních. Odešli jsme až nám zhasli...
Moje třída a státnice
Další setkání bylo slavnostní. Lidi z našeho kruhu dělali státnice ze společného základu. Mrky, Mike, Lůca i Altovka, Soňa, Fidel, Kůča a spol. Sešli jsme se v hospodě, všichni krásný: kravaťáci a elegantní kočky. (smutná byla představa, že příští rok na to budu vlastně sama. S kým to budu takto sdílet? S kým zajdu pak na pivko?? Všichni kdo letos zkončí budou buď učit ve svých krajích, nebo cestovat po světě. Na druhou stranu jsem byla ráda, že můžu být s nima aspon teď.
---
Povídání s Bóšou nebere konce, ale mezitím si skočíme zahrát flórbálek, nebo zajdu do knihovny.
Knihovna a moje diplomka
Moje dimplomak bude o Turecku. Studovat všechno v angličtině je sice zajímavej jazykovej trénink, ale jde to pomalu a tak jsem se rozhodla, že navzdory tomu, že preferuju cestovat co nejvíc nalehko, půjčím si literaturu v knihovně a knížky pak vezmu na výlet do Asie. Prodloužít to můžu dvakrát, což mi dává tři měsíce. (A nějak to dopadne). Hledáním a pečlivým vybíráním knížek jsem strávila v knihovně 3 hodiny. Nakonec jich mám dvacet (ojoj) a doma bude muset proběhnout ještě užší výběr.
Témata: Islám, sekularismus, Balkánská otázka, Ohniska napětí ve světě...
Konečně doma - Jiříkovice
V Liberci jsem strávila 5 dní. Pak jsem s Bóšou valili do Jiříkovic. Jupíí. V sobotu byl na pořadu ples Summit Ride, kde Bóša pracuje a tak jsem se začala těšit na tancovačku. Bylo však potřeba poladit oděv, jelikož jak jsem usoudila, na ples sportovců bych nemusela přijít zrovna ve své velké korzetove toaletě (hehe). Vydala jsem se teda na lov do města a sháněla nějaké lehčí krátké šatky. Byla to otrava, jenže když už jsem myslela, že o společenských šatech v obchodech slyšeli naposledy na začátku sezóny, našla jsem je. Koupila jsem si aj taneční botky, protože ty moje po pěti letech už vzaly za své... Odvázala jsem se a koupila si vysoké podpadky - slavím, že Bóša je vysokej, s ním si to můžu dovolit.
Ples Summit ride
Po kratším tréninku chůze na "vysoké noze" jsme vpluli na ples, kde jsem poznala Bóšovy super spolupracovníky. Hned nás zapřáhli do dění a nechali nás vyhlašovat tombolu.
Promítání v Liberci
V něděli po plese jsme se vrátli do Liberce, čekalo nás promítání. Po měsících strávených v Turecku mi chvíli trvalo, než jsem se přeorientovala na Rusko a Finsko. Ale snad se povedlo a i přes dva přeřeky ("Turecko-Finská hrance, a pod.) jsme se mohli o zkušenosti rozdělit se 130 lidmi.
Většina mých spolužáků měla spoustu práce se státnicama, tak jim nemám za zlý, že nepřišli.
Bowling s Martinem a Radkou
Bóšova sestra Radka s Martinem jsou vskutku skvělí hráči, ale přece jenom se mi jednou podařilo urvat jednu výhru. Nebudu předstírat, že to byla náhoda... samozřejmě mám bowling v malíčku (hrála jsem ho po 4 letech poprvé, hehehe). Ale dáme jim ještě šanci na odvetu. :)
Skialpy na Ještědu
4. 2. v úterý jsme se s Bóšou vydali na výšlap do bílé krajiny kolem Ještědu na skialpech. Tak nějak mě k tomu chyběl Čezar, kterého jsme ale minule - chudáka - trochu zničili, tak nebudeme zlí a už ho na takové akce brát nebudeme.
Krásně jsme si povykládali, Bóša se chystá do Laponska jako vedoucí skupiny běžkařů, na 14 dní. Na konci má možnost běžet Vasův běh. Když jsem slyšela jak o tomto závodě vypráví, a jak by ho rád běžel, uvědomila jsem si, že se naskytlo něco speciálního, co bych mohla pro něho udělat a koupila jsem mu startovní číslo. (18 852). Mám z toho velkou radost.
Na svahu jsem potkali Čerta, která je hustá holka. Vypadala, že si jen tak vyšla na procházku a dala si ten svah rovnou čtyřikrát. Má můj obdiv.
Udělala jsem Bóšovi nějaké "sněhové fotky" a představovala si, jak bude asi vypadat v tom Laponsku. Doufám, že nebude mít ve skupině moc holek, protože se do něho stoprocentně všechny zakoukají. :)
(Já však zůstávám klidná, neboť nejvíc se nasměje se mnou.) :)
Promítání ve Frýdku
V sobotu 6.2. jsme se ráno vydali na cestu do Frýdku po českém severu. Z promítání jsme měli (i přes technické neodmyslitelné zádrhely) dobrý pocit a právě na tomto promítání si od nás vzala Moravskoslezská televize jednu z našich slideshow do večerního vysílání, kde měla být o cyklofestivalu reportáž.
Za taťkou do Mostů u Jablunkova.
Tatínka a jeho ženu Teresku jsem neviděla velmi dlouho. O to hezčí bylo shledání. Strávili jsme s nimi krásný večer. S Bóšou si skvěle padli do oka. Ráno musel v půl páté odjet do Brna, protože měl jet s brněnskými kolegy na služebku. Já jsem zůstala celý následující den v Mostech u Jablunkova a bylo mi strašně krásně.
Do deníku jsem si napsala:
"Celý život jsem nevěděla, jaký můj taťka vlastně je. Je to jako bych poznávala úplně nového člověka. Jsem zmatená. Překvapená. Šťastná z toho, že je spátky v mém životě."
Dumala jsem o tom celou cestu ze Slezska do Brna.
Opět v Jiříkovicích
Doma jsem slíbila, že zůstanu aspoň týden. Povedlo se. Strávila jsem hodně času s babičkou. Jednou napíšu knihu o jejím životě. Nechala jsem se od Blanky ostříhat, zašla s mamčou do kina. S Hankou jsme vypily víno a s Peťou probraly diplomku a všechny aspekty života v Praze. Navíc byl u nás v dědině masopust čili Vostatky, a tak jsme jen s Bóšem posmutněli, protože jsme místo veselých masek a v každé ruce vostatkového koblížku měli naložené auto frčeli jsme na Sever.
Promítání v Hradci Králové
Do Hradce jsme odjeli v sobotu 13. ráno. Byla jsem už sbalená na cestu do Turecka. Babička mi dala požehnání a skočila jsem do auta. Babička, když viděla, že sedím na místě řidiče, vykulila překvapeně oči. Jooo, jo babi, učím se neustále nové věci. :)
V Hradci se mi promítalo trochu hůř než ve Frýdku nebo v Liberci. Ale dostali jsme pozvání promítat v říjnu v Brně. Tak a su doma. Promítat v Brně jsem si přála už dlouho.
Terez a Bóša v rádiu
Pozvali nás od rádia! Cestou z Hradce jsme se stavili v Praze, kde s námi Pavel Sladký udělal hodinový rozhovor do pořadu Casablanca v rádiu Wave. Záznam je na internetu. Pro mě to byla zajímavá zkušenost. Člověka nepotěší nic tak, jako když se můžete podělit o svoje zážitky s někým koho to zajímá. Jenže když jsem se pak slyšela ze záznamu, měla jsem chuť zalézt někam pod duchnu a už se nikdy neukázat na světle Božím. Bóša mě pak uklidnil, že nikdo nemá rád svůj vlastní hlas... tak jen doufám, že to jiným uším znělo aspoň normálně.
Večer v opeře
Po vlastním Promítání v Hradci jsme ještě stihli poslechnou promítání Máry Pazderskýho a pak ještě v předvečer mého odjezdu zajít do Šaldova divadla na Dvořákovu operu Čert a Káča. Byl to moc pěkné představení, zvlášť představitelka Káči měla nádherný hlas s jasnou výslovností (což se u operních pěvců málokdy povede). Jenže mě tak bolala hlava, že se nedalo nic dělat a museli jsme po druhém dějství odejít. Když máte migrénu, je opravdu těžké užít si operu. Takže snad příště.
Ráno na letišti
Ráno jsme vstávali brzo, dobalila jsem si všechno do správné váhy a rozměrů a vydali jsme se na letiště.
Krosnu jsme odevzdali na odbavení - ještěže má Bóša tak špatnej odhad na váhu, neboť hádal, žeto bude mít tak 26 kilo, ale nakonec bylo na displeji váhy 21,3 kg. Limit je 20, ale vzhledem k tomu, že jsem se tam na zaučujícího se chlapíka usmívala o stošest... prošlo to bez zádrhelu. (Kromě nějakých nezbytných kravin tam mám jen letní oblečený a svých 15 geopolitických knih k diplomce, pamatujete?)
Loučení bylo těžký. Znáte ten pocit, že se nemůžete objímání pořádně nasytit? Nějak se nedařilo od sebe s Bóšou odlepit. Nicméně jsem se potom s notebookem, dekou a brašnou přes rameno vydala k turniketům hledat svou gate...
Vzhůru do Turecka. Uvidíme, co mě čeká tento semestr.
Inshallah!
Žádné komentáře:
Okomentovat