13.1.2010
Tohle mi dělá strašně dobře. Procházky na přemýšlení. Vím, že bych neměla chodit sama, ale noc je prostě příliš krásná nato, abych jela dolmuší.
Věděli jste, že když se vám oči zalijí slzami, tak můžete vidět zvláštní světla? Noc je voňavá, na obloze občas mráček, ale navzdory tomu, že tady není pouliční osvětlení, hvězdy zůstaly dnes schované. Za zády tuším hory, když se ohlídnu vidím jen světla posledních domů, občas rozesetých poměrně vysoko na úpatí kopců. Vypadají velmi vzdálené a poměrně těsné. Ale vím, že když jste jim blíž, kdybyste byli uprostřed kopců, hory jsou bezpečné, všeobjímající, vždycky vás nechají cítit se jako doma. Jejich podmínky znáte. Jejich pravidla jsou neměnná.
Dokud slzy nepřetečou, dokud zůstanou sedět na spodních víčkách, odráží se v nich světla, která mám před sebou. Görukle je jako hvězdná galaxie uprostřed temnoty. Světla se odrážejí v slzách a tvoří svislé čáry, které každým krokem klesají a stoupají, jako když posloucháte rádio a na displeji se ukazuje sound balance. Pak musím mrknout a všecna ta krása je pryč. Velké vodní koule stečou po tvářích a navlhčí šátek, co je uvázaný kolem krku.
Radovala jsem se předčasně. Příliš brzo jsem se uvolnila a uvěřila v jistotu.
Život je změna...Nejsem malá. Tohle slýchám od malička. Ale tak rychlá neustálá změna? Tak rychle se střídající nejisté jistoty, které jsou sotva delší, než večerní modlitba muezínů?
Myslím, že jsem dlouho nebyla v mešitě. Zajdu tam zase posedět... zkusit najít stopu křesťanského Boha... Třeba najdu mezi těmi krásnými knihami koránu, které jsou k dispozici příchozím... třeba najdu zapomenutou Bibli. Třeba někdo omylem zazpívá z kůru vánoční písničku...
Tak se ptám sama sebe, proč už dávno nejsem doma... proč nenechám někoho, aby se o mě staral...Měli jste někdy pocit, že se vás něco pokouší zlomit? Já mám ten pocit právě teď. Na co čekám? Možná právě na chvíli, kdy mě to lámat přestane. Bude to znamenat, že jsem konečně zesílila.
Cesta se zdá být příliš krátká. Noc je milostivá. Nikdo vás neskenuje. Nikdo po vás nechce, abyste se cítili jinak, než to je ve skutečnosti. Nikdo vás nenutí neustále přehodnocovat svůj úhel pohledu. Kašlu na to. Je to příliš únavné.
Jsem unavená z nejistoty, unavená z neustálého stěhování, hádání co by asi věci mohly znamenat, čekání, jak se věci asi vyvinou...ISTIMIYORUM!
Myšlenky mě vedou dál.
Pryč s emocemi. Život je hra a o pravidlech nebyla řeč. Cílem je nakopat životu zadek. Neprožívat všechno tolik. Jen jít a SPLNIT ÚKOL. Nemá smysl do toho vkládat moc emocí. Vzpomněla jsem si na bratra v Afgánistánu. Před nějakým časem musel zrušit svoje stránky - z bezpečnostních důvodů. Byl to jedinnej komunikační kanál, kterej jsem s ním tak nějak měla. Jít a SPLNIT ÚKOL. To je od něho. Mohlo by to fungovat.
A věci se zdají být jednodušší.
Tohle mi dělá strašně dobře. Procházky na přemýšlení. Vím, že bych neměla chodit sama, ale noc je prostě příliš krásná nato, abych jela dolmuší.
Věděli jste, že když se vám oči zalijí slzami, tak můžete vidět zvláštní světla? Noc je voňavá, na obloze občas mráček, ale navzdory tomu, že tady není pouliční osvětlení, hvězdy zůstaly dnes schované. Za zády tuším hory, když se ohlídnu vidím jen světla posledních domů, občas rozesetých poměrně vysoko na úpatí kopců. Vypadají velmi vzdálené a poměrně těsné. Ale vím, že když jste jim blíž, kdybyste byli uprostřed kopců, hory jsou bezpečné, všeobjímající, vždycky vás nechají cítit se jako doma. Jejich podmínky znáte. Jejich pravidla jsou neměnná.
Dokud slzy nepřetečou, dokud zůstanou sedět na spodních víčkách, odráží se v nich světla, která mám před sebou. Görukle je jako hvězdná galaxie uprostřed temnoty. Světla se odrážejí v slzách a tvoří svislé čáry, které každým krokem klesají a stoupají, jako když posloucháte rádio a na displeji se ukazuje sound balance. Pak musím mrknout a všecna ta krása je pryč. Velké vodní koule stečou po tvářích a navlhčí šátek, co je uvázaný kolem krku.
Radovala jsem se předčasně. Příliš brzo jsem se uvolnila a uvěřila v jistotu.
Život je změna...Nejsem malá. Tohle slýchám od malička. Ale tak rychlá neustálá změna? Tak rychle se střídající nejisté jistoty, které jsou sotva delší, než večerní modlitba muezínů?
Myslím, že jsem dlouho nebyla v mešitě. Zajdu tam zase posedět... zkusit najít stopu křesťanského Boha... Třeba najdu mezi těmi krásnými knihami koránu, které jsou k dispozici příchozím... třeba najdu zapomenutou Bibli. Třeba někdo omylem zazpívá z kůru vánoční písničku...
Tak se ptám sama sebe, proč už dávno nejsem doma... proč nenechám někoho, aby se o mě staral...Měli jste někdy pocit, že se vás něco pokouší zlomit? Já mám ten pocit právě teď. Na co čekám? Možná právě na chvíli, kdy mě to lámat přestane. Bude to znamenat, že jsem konečně zesílila.
Cesta se zdá být příliš krátká. Noc je milostivá. Nikdo vás neskenuje. Nikdo po vás nechce, abyste se cítili jinak, než to je ve skutečnosti. Nikdo vás nenutí neustále přehodnocovat svůj úhel pohledu. Kašlu na to. Je to příliš únavné.
Jsem unavená z nejistoty, unavená z neustálého stěhování, hádání co by asi věci mohly znamenat, čekání, jak se věci asi vyvinou...ISTIMIYORUM!
Myšlenky mě vedou dál.
Pryč s emocemi. Život je hra a o pravidlech nebyla řeč. Cílem je nakopat životu zadek. Neprožívat všechno tolik. Jen jít a SPLNIT ÚKOL. Nemá smysl do toho vkládat moc emocí. Vzpomněla jsem si na bratra v Afgánistánu. Před nějakým časem musel zrušit svoje stránky - z bezpečnostních důvodů. Byl to jedinnej komunikační kanál, kterej jsem s ním tak nějak měla. Jít a SPLNIT ÚKOL. To je od něho. Mohlo by to fungovat.
A věci se zdají být jednodušší.
Žádné komentáře:
Okomentovat