Hlavní město Ankara je rarita mezi všemi hlavními městy co jsem kdy viděla...
Ankara v porovnání s Istanbulem je klidné míst k životu. Má 3,5 mil obyvatel, turisti sem nemají proč jezdit, tak je tu klid. Ankara je hlavním městem od roku 1923, kdy Mustafa Kemal Atatürk rozhodl, že je ze strategických důvodů daleko lépe položená, takže prosadil přesun titulu hlavního města z Istanbulu do Ankary.
Že se pojedu do Ankary podívat jsem rozhodla na poslední chvíli v pátek. Skočily jsme s Karu do autobusu na hlavním otogaru v Burse, za 30 lir jsme měly každá aj vlastní televizku a občerstvení. Cesta trvá 6 hodin, na což su zvyklá - skoro jako cesta Brno-Liberec. Aspoň jsem si stihla přečíst kapitolu do angličtiny. (Hoca Ilmaz se NIKDY nezapomene zeptat, co si o přečtených textech myslím a jak to máme u nás v ČR. Je tak rád, že mě jako Erasmus studenta má ve třídě, že si nedovolím dojít na hodinu nepřipravená. Tentokrát jsem četla o tom, jak se má a nemá učit ve třídě jazyková dovednost - poslech... což bylo koneckonců zajímavé.)
V Ankaře nás přivítal BROVSKEJ autobusák, předražení taxikáři, a náhodnej člověk jménem Hasan, kterej nám pomohl se trochu zorientovat. Prakticky nás vzal přímo na adresu, kde někde poblíž měl být tříposchoďový bar, kde sme měly sraz s Annou. Anna je taky Erasmus v Burse. Jen má trochu víc kontaktů po různých městech v Turecku, protože byla před začátkem semestru v Istanbulu na jazykovém kurzu, kde potkala spoustu lidí.
V baru jménem Crow byl vlastně sraz Ankarských Erasmáků a všelikých exchange studentů, takže z toho byla nakonec báječná párty. Dali jsme pivo, potkali děcka z Pensylvánie, Finska, Kalifornie... povykládali a po dlouhé době to nebyla ani nuda, dozvídat se o tom, kdo od kud pochází a co dělá v Turecku. Naopak, z osdtupem několika dní si myslím, že bych je v Ankaře minimálně ještě jednou docela ráda navštívila. :)
V Ankaře žije spousta mladých lidí, protože je tu několik univerzit. Rozhodně není tolik konzervativní jako Bursa. A lidi tady mluví docela dobře anglicky. Díky Firatově diplomacii jsme se ocitli v tanečním baru, kde jsme zaskákali na živou muziku. Českej SKA-kací tanec se patrně líbil, protože se mě tam ujal celkem sympatický týpek a vypadal, že by si mě aj vzal domů. Tak jsem mu vysvětlila, že už jsem vlastně domů uzmutá a že jsem tak docela spokojená. :)
Cesta z baru k Firatovi voněla po spadaném listí a vlhké zemi. Dostala jsem svůj pokoj v jeho obrovském apartmánu a usnula jsem jako kotě.
Firat je kluk.... na první pohled naprosto nezajímavej....ale po bližším průzkumu... jak by řekl Filip Souček - pratyp. Má mamču turkyni a taťku angličana (nebo vobráceně), takže mluví plynule Anglicky i Turecky. Vyrostl na Kypru, studoval dva roky v Austinu v Texasu, pak sloužil v Turecké armádě, teď studuje mezinárodní vztahy. Má neuvěřitelně hodně různých zkušeností, nato, že je mu jen 23, toho zažil docela dost. Vyprávěl mi o bojích na jihu Turecka na Turecko-Sýrijském pomezí. Z Firata jsme byly všechny tři (Anna, Karu a já) na konci víkendu doslova unavené. On mluví strašně rychle, není mu moc rozumnět, protože po Britském způsobu nepoužívá k vyslovování pusu a přesně po Texaském vzoru spojuje všechny slova dohromady, takže jejich začátky a konce splývají v nesrozumitelné chuchvalce... je těžké s ním udržovat konverzaci, i když je zajímavá. Firat často mění témata a má o všem přehled. Máte s ním tisíce otázek, protože to co řáká je fakt zajímavé, ale než se dostanete ke slovu... mluví už vlastně o něčem jiném...
Takže jsme měly všechny tři dost pocit jazykové méněcenosti..
Celý víkend nám pršelo, moje boty čvachtaly ale viděli jsme krásné věci. V Ankaře toho moc není, ale každopádně stojí zato navštívit Muzeum Anatolských Civilizací. (tam bych se klidně ještě vrátila jednou) a Atatürkovo mauzoleum.
Atatürkovo Mauzoleum je monumentální stavba, kterou stavělo celé turecko. Po celých sedm let šlo 70% tureckého rozpočtu na tuto stavbu. Z každého regionu v zemi byl přivezen na stavbu symbolický kámen.
Ankara = dobrá akce.
Karu a Anna - pohodářky na cestách
Firat - šílenec/génius
Ankara v porovnání s Istanbulem je klidné míst k životu. Má 3,5 mil obyvatel, turisti sem nemají proč jezdit, tak je tu klid. Ankara je hlavním městem od roku 1923, kdy Mustafa Kemal Atatürk rozhodl, že je ze strategických důvodů daleko lépe položená, takže prosadil přesun titulu hlavního města z Istanbulu do Ankary.
Že se pojedu do Ankary podívat jsem rozhodla na poslední chvíli v pátek. Skočily jsme s Karu do autobusu na hlavním otogaru v Burse, za 30 lir jsme měly každá aj vlastní televizku a občerstvení. Cesta trvá 6 hodin, na což su zvyklá - skoro jako cesta Brno-Liberec. Aspoň jsem si stihla přečíst kapitolu do angličtiny. (Hoca Ilmaz se NIKDY nezapomene zeptat, co si o přečtených textech myslím a jak to máme u nás v ČR. Je tak rád, že mě jako Erasmus studenta má ve třídě, že si nedovolím dojít na hodinu nepřipravená. Tentokrát jsem četla o tom, jak se má a nemá učit ve třídě jazyková dovednost - poslech... což bylo koneckonců zajímavé.)
V Ankaře nás přivítal BROVSKEJ autobusák, předražení taxikáři, a náhodnej člověk jménem Hasan, kterej nám pomohl se trochu zorientovat. Prakticky nás vzal přímo na adresu, kde někde poblíž měl být tříposchoďový bar, kde sme měly sraz s Annou. Anna je taky Erasmus v Burse. Jen má trochu víc kontaktů po různých městech v Turecku, protože byla před začátkem semestru v Istanbulu na jazykovém kurzu, kde potkala spoustu lidí.
V baru jménem Crow byl vlastně sraz Ankarských Erasmáků a všelikých exchange studentů, takže z toho byla nakonec báječná párty. Dali jsme pivo, potkali děcka z Pensylvánie, Finska, Kalifornie... povykládali a po dlouhé době to nebyla ani nuda, dozvídat se o tom, kdo od kud pochází a co dělá v Turecku. Naopak, z osdtupem několika dní si myslím, že bych je v Ankaře minimálně ještě jednou docela ráda navštívila. :)
V Ankaře žije spousta mladých lidí, protože je tu několik univerzit. Rozhodně není tolik konzervativní jako Bursa. A lidi tady mluví docela dobře anglicky. Díky Firatově diplomacii jsme se ocitli v tanečním baru, kde jsme zaskákali na živou muziku. Českej SKA-kací tanec se patrně líbil, protože se mě tam ujal celkem sympatický týpek a vypadal, že by si mě aj vzal domů. Tak jsem mu vysvětlila, že už jsem vlastně domů uzmutá a že jsem tak docela spokojená. :)
Cesta z baru k Firatovi voněla po spadaném listí a vlhké zemi. Dostala jsem svůj pokoj v jeho obrovském apartmánu a usnula jsem jako kotě.
Firat je kluk.... na první pohled naprosto nezajímavej....ale po bližším průzkumu... jak by řekl Filip Souček - pratyp. Má mamču turkyni a taťku angličana (nebo vobráceně), takže mluví plynule Anglicky i Turecky. Vyrostl na Kypru, studoval dva roky v Austinu v Texasu, pak sloužil v Turecké armádě, teď studuje mezinárodní vztahy. Má neuvěřitelně hodně různých zkušeností, nato, že je mu jen 23, toho zažil docela dost. Vyprávěl mi o bojích na jihu Turecka na Turecko-Sýrijském pomezí. Z Firata jsme byly všechny tři (Anna, Karu a já) na konci víkendu doslova unavené. On mluví strašně rychle, není mu moc rozumnět, protože po Britském způsobu nepoužívá k vyslovování pusu a přesně po Texaském vzoru spojuje všechny slova dohromady, takže jejich začátky a konce splývají v nesrozumitelné chuchvalce... je těžké s ním udržovat konverzaci, i když je zajímavá. Firat často mění témata a má o všem přehled. Máte s ním tisíce otázek, protože to co řáká je fakt zajímavé, ale než se dostanete ke slovu... mluví už vlastně o něčem jiném...
Takže jsme měly všechny tři dost pocit jazykové méněcenosti..
Celý víkend nám pršelo, moje boty čvachtaly ale viděli jsme krásné věci. V Ankaře toho moc není, ale každopádně stojí zato navštívit Muzeum Anatolských Civilizací. (tam bych se klidně ještě vrátila jednou) a Atatürkovo mauzoleum.
Atatürkovo Mauzoleum je monumentální stavba, kterou stavělo celé turecko. Po celých sedm let šlo 70% tureckého rozpočtu na tuto stavbu. Z každého regionu v zemi byl přivezen na stavbu symbolický kámen.
Ankara = dobrá akce.
Karu a Anna - pohodářky na cestách
Firat - šílenec/génius
Žádné komentáře:
Okomentovat