4.1.2010
Když Bóša v pátek přiletěl, měl zpoždění a tak jsem měla na letišti čas pozorovat lidi. Je to vždycky zajímavá podívaná. Pokaždé když něco přistálo a vyhrnuly se do příletové haly lidi, tak to bylo vzrůšo. Největší poprask, ale nastal, když se z chumlu lidí vykulil vysokej blonďák co vypadal jako vánoční dárek.... Bóša! Visely na něm zvonečky, na hlavě měl bílou mašli a omotanej byl balícím papírem s velkým nápisem. Zavázal to červenou mašlí a Američtí basketbalisti, co stáli v rohu ve svých oranžových bundách se popadali za břicha. Letušky na přepážkách přestaly podávat informace a děti přestaly na chvíli pobíhat sem a tam.
Já ho miluju!
-----------------
Byli jsme tak rádi, že se vidíme, že bylo strašně těžké dávat pozor na organizační záleřitosti....jakože vymotet se z letiště, najít metro, vystoupit na správné stanici, najít ulici kde měl být náš hostel... myslím, že jsme se tam motali jako vítr v bedně. Ale bylo to krásné, byla už tma, Istanbul zářil a metro nás vyložilo přímo v historickém centru, takže když jsme vystoupili, před námi stála Higha Sophia a velká mešita Sultanahmed. K tomu se zrovna muezzinové dali do zpěvu z minaretů, tak to byl pro Bóšu ten zprávný orientální dojem.
V Istanbulu nám bylo spolu hezky. Letem světem jsme si prošli, co se nám chtělo, kde jsme dostali hlad, dali jsme si polívku, fotili jsme, pili čaj... ale ve směs jsme si hlavně povídali. Vždykcy jsme se někde zapomněli na dvě, tři hodinky na čaji, nebo sahlepu a bylo to super.
Když se nám nechtělo z postele, tak jsme prostě přeskočili snídani, a když jsme pak dostali hlad, takto zachránila krabice s cukrovím, kterou nám poslaly naše maminky. Ojoj, maminčiny ořechové zázraky! to jsem si zase vzpomněla na právé domácí Vánoce. Paní Bóšová dělá bomba sušené švestky obalené v čikuládě s mandličkou venitř, tak to můžu zařadit taky mezi svoje oblíbené...
Kromě her na doktory, jsme taky hrály na fotografy a vzniklo z toho docela pěkné podívání. Tak když budete mít chuť, tak zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat