Moji kamarádi Osman a Mahsum jsou Kurdové. Chodíme spolu na angličtinu a včera mě pozvali na večeři.
Kluci bydlí v bytovce na kopci v Görükle v bytě 3+1, takže počítám, že by tam mohlo bydlet tak šest kluků. Vzhledem k tomu, že všicni mají spoustu kamarádů, kteří se tam střídají na skok, na čaj, nebo na kus řeči nebo učení, vždycky potkám minimálně dva další lidi a nejsem si jistá kdo z nich tam opravdu bydlí a kdo je od vedle. Jsou velmi společenští a jak mi vysvětlil Mahsum, je to tím, že všichni mají spoustu sourozenců, takže jsou na to zvyklí. Mahsum je z jedenácti dětí, Osman z osmi, Huseyn má myslím snad taky něco kolem desíti a ten novej.... jak se jenom jmenoval....Erhan...no, ten má taky devět. Existuje starej vtip, že pokud má žena jen tři děti, tak je vlastně ještě panna.
V obyváčku plným křesel jsem se bavila s Mahsumem a jeho cca dvanáctiletým bratro-kamarádem Ehmem, pro kterého jsem byla první cizinec se kterým se ve svém životě bavil. Vypadal trochu nervózně, ale pak sebral odvahu a vybalil na mě jednu z těch vět, co se učí ve škole: "voc jor najm?" Byl na to očividně pyšnej, ale když se zeptal " Hau arjů" a já mu odpověděla celou větou, tak mi už nerozumněl. :) Jsem si jistá, že podle místního zvyku nastuduje nějaké české pozdravy :)
Zatímco jsme se bavili, kluci připravili parádní véču. Musím říct, že jsem zírala. V jenom z pokojů, ležela na koberci překrásně uspořádaná tabule, kdy na novinových listech, které vypadaly jako luxusní ubrus ležely mísy, talířky a mističky z barevnými rozličnostmi. Obdržela jsem čestné místo u topení :) a jedlo se. Mahsum zamumlal dlouhý slovo: Bismillahirrahmanirrahim, což znamená něco jako "Ať Alláh požehná toto jídlo," a někteří s ním udělali posunek rukou jako když my děláme křesťanský kříž, jen to měli v nějakém jiném pořadí.
Předemnou ležel na misce krásný kopeček rýže obložený zeleninovou dušenou směsí s kuřecím masem, vedle miska s čočkovou polévkou. Uprostřed čtyři mělké a široké mísy s různými věcmi. V jedné byl salát z červeného zelí, ve druhé lehce smahnutá cibule s pepřem, ve třetí salát z rajčat, paprik a cibulky a v poslední jogurtová dobrota: Strouhaná mrkem, mint a česnek rozmíchaný v joburtu. Upřímně, bez bílého jogurtu si místní stůl nedokážu představit. No, a samozřejmě, mezi tím vším ležely rozlámané bílé chleby, ze kterých si každý trhal jak potřeboval. Stolování na zemi je kurdská tradice. Osman se omluvil, že chybí polštáře, na kterých by se sedělo. Mě se to na zemi moc líbilo. Aspoň máte jistotu, že vám nic nespadne ze stolu.
Byla to dobrota, tak jsem řekla, klukům, že mě "tyhle turecké" recepty musí naučit. Ej! kdepak turecké! Byla jsem poučena, že to jsou KURDSKÁ jídla, s významným akcentem a zdviženým prstem. Uvědomila jsem si, že někde je dobré se nepřeřekávat. Někde jsou totiž lidi na národnost velice citliví.
Po večeři jsme se dlouho bavili o super tématech, jako je politika a náboženství. a národnostní menšiny. Kluci nejsou nacionalisti ani náboženští radikálové, ale tyhle věci z jejich pohledu vypadají zrovna trochu jinak, než z pohledu "oficiálního," toho, se kterým se setkávám ve škole u profesorů a z četby na mezinárodní politiku od prof. Cambolata.
Když jsme se přesunuli do obýváku s křeslama, pouštěli jsme kurdskou folklorní hudbu z počítače a ptali se, jestli ji znám. Znám akorát národní písničky ze Sboru, co jsme zpívali na koncertě, Izmir´in dagla rinda, turecký pochod na počest 10. výročí vzniku republiky, Karadeniz a Istiklal Marši (Pochod svobody), které nejsou zrovna kurdské oblíbené, protože jsou turecké národní... Tak mi zapěli ukázky z opravdu kurdského repertoáru - v kurdštině (což pro mě znělo stejně úplně stejně :) a musela jsem uznat, že hlasy mají dobrý. Když pěli píseň, u které se Huseyn postavil zpříma a srazil paty k sobě, bylo mi jasné, že zde existuje něco jako kurdská národní hymna.
Zatímco jsme křoupali čekirdek a arašídy, pili jsme černý čaj a u toho probrali ještě nějaké další aspekty soužití Kurdů a Turků. Byl to moc příjemný večer. I když jsme se bavili o politice, kluci si z ničeho nedělali moc hlavu, pořád jsme se něčemu smáli a bylo to moc fajn. Chtěli slyšet Českou folklorní hudbu, tak jsem slíbil že příště přinesu Čechomory. To je sice Popfolk, ale Moravanku u sebe bohužel nemám. Zahalekám jim asi nějaké Jiříkovské hodové klasiky.
:)
Žádné komentáře:
Okomentovat