7.10.2009.
Karula poznala nějaké lidi z USA, co se tady potulovali a spojily jsme s nimi nedělní plány. Rozhodli jsme se poskočit v čase kousek do středověku a dát si vyhlášenou snídani ve vesničce zvané Cumalikizik.
Do Cumalikiziku se dostanete celkem jednoduše. Nejdřív je třeba dostat se do centra Bursy na Heyekel. Tam je velká budova PPT - pošta. Od ní jezdí bus č. 22. který vás zaveze přímo až do Cumalikiziku.
Cumalikizik je vesnička chráněná památkáři. Vše se udržuje ve starém stylu a tak si můžete prohlédnout jak vypadal venkov v dobách Osmanské říše.
(pro galerii na rajčeti klikněte zde)
Snídaně nás stála 10 lir a byl to krásný zážitek. Lidé vás pozvou prakticky do svého domu, do obýváku a starají se o vás jako o nejvzácnější hosty. Na stůl přinesou spoustu mističek s nejrůznějšími dobrotami, čerstvý domácí chleba, skvělé gözlöme a slaďoučký turecký čaj. Všechno je domácí výroba a autentické prostředí starého domu a pohostinných lidí vytvoří mooooc příjemnou atmosféru.
Karula poznala nějaké lidi z USA, co se tady potulovali a spojily jsme s nimi nedělní plány. Rozhodli jsme se poskočit v čase kousek do středověku a dát si vyhlášenou snídani ve vesničce zvané Cumalikizik.
Do Cumalikiziku se dostanete celkem jednoduše. Nejdřív je třeba dostat se do centra Bursy na Heyekel. Tam je velká budova PPT - pošta. Od ní jezdí bus č. 22. který vás zaveze přímo až do Cumalikiziku.
Cumalikizik je vesnička chráněná památkáři. Vše se udržuje ve starém stylu a tak si můžete prohlédnout jak vypadal venkov v dobách Osmanské říše.
(pro galerii na rajčeti klikněte zde)
Snídaně nás stála 10 lir a byl to krásný zážitek. Lidé vás pozvou prakticky do svého domu, do obýváku a starají se o vás jako o nejvzácnější hosty. Na stůl přinesou spoustu mističek s nejrůznějšími dobrotami, čerstvý domácí chleba, skvělé gözlöme a slaďoučký turecký čaj. Všechno je domácí výroba a autentické prostředí starého domu a pohostinných lidí vytvoří mooooc příjemnou atmosféru.
Vyšlo nám nádherné počasí a jako členové výpravy jsme si bezvýhrad sedli. Dvě holky a dva kluci. Özgün i Aybi znají dobře místní hory protože se znají z horolezeckého klubu, co funguje při univerzitě. Oba dělají PhD. na Faculty of Mechanical engineering. Aybi toho moc nenamluvil, pak vyšlo najevo, že nemluví anglicky, ale s Özgünem jsme si docela pokecali a s Aybim byla vlastně v závěru taky sranda. Nesli jsme si v krosnách věci na dva dny, takže všeho všudy skoro nic a bylo krásně. Na konci jsem sice měla spálenej obličej, profouknutý uši skrz naskrz a sedřený koleno (to když jsem se štelovala na skále abych vzala jakousi fotku).
Vylezli jsme do cca 2300 na vrchol zvaný Monk´s Hut, ale bylo už docela pozdě a ukázalo se, že na vrchol Uludag bysme to nestihli. ( A když bysme to chtěli narvat, tak bysme museli valit rychle dolů - bez vychutnávání výhledů - takže jsme to zavrhli.) Takže jsme se vrátili do 2000 m n.m. do oblasti zvané "Šest jezer" a tam jsme přenocovali u jednoho z ledovýcových jezírek nazvané "Kilimli Göl" čili kobercové jezero, pod příkrou skálou. Byla to nádhera. Uvařili jsme véču, prohlídli si okolí, udělali spoustu foteček a krásně si pokecali na karimatkách úplně zmrzlí pod průzračnou oblohou. Özgün mi původně téměř zakázal spát pod širákem, ale řeknite mi, kdo chce spát ve stanu, když Mléčná dráha je vidět jasněji, než dekoliv kde se běžně ocitáte. Chápu, že když už se s těma stanama táhne, tak chtěl mít pocit, že budou využitý. :)
Zůstala jsem sedět poslední na károšce mezi stanama, hleděla jsem na oblohu se zalomeným krkem a zabalená do spacáku. Chvílama jsem měla pocit, že jsem zakořenila na tom místě částečně do země a částečně do oblohy. Ticho mě pohltilo, že jsem neslyšela ani vlastní dech a nakonec i zima odešla, protože jsem zapomněla, že mám nějaké tělo. To sedělo na turka skrčené na trávě mezi šutrama, zatímco duše si lítala po hvězdách a hopsala si po kamenech a vrcholcích skal....Bylo mi kráááásně. Ve stanech to stichlo, kluci se vykecali a já jsem si lehla na nejrovnější místo jaký jsem v té tmě dokázala najít, natáhla jsem se tam a měla pocit, že mě ta hvězdná záře svým mrazivým blikáním promrazuje domrtva. Jen očima jsem mrkala a bála se, že mi něco z té nádhery unikne.
Ráno jsem vstala první a vyběhla s foťákem na kopec. Popsala bych stránky a stránky, kdybych to měla popsat. Ráno je prostě .... nejkrásnější.
. Chodíme spolu hrát tenis v univerzitním kempusu. Počasí je furt paráda, tak hrajeme venku. Johanes další kamoš (z Německa) se vyslovil, že by si taky pinknul, tak půjdeme hrát v pondělí ve čtyřech.
Kluci jsou tady fotbalem posedlí. Jak zjistí, že su z ČR, tak mají pocit, že díky Milanovi musím vědět o fotbale všechno.
Akci jsme nazvali "Bring-Your-Own-Beer-Party.
Sedělo se všude, jelikož byt je majinký, rozprostřeli jsme "Aladinovy koberce" v kuchyni a tak odpadl problém s nedostatkem židlí.
Některé lidičky ani neznám, přišli s jinýma lidma a tak to má být. Miluju Full house!
...každý si našel svou skupinku a svůj jazyk na povídání.
Vodka přijde vždy s polákama. (To je jistota.) Tentokrát Istanblue!
